“N” jako nevyhnutelné, aneb Co je dobré si připomenout

Poznámka AC24.cz:
Tyto dny jsou pro nás důležité americkými volbami a někteří si možná i vzpomenou, že na 6. listopadu připadá výročí bolševické Velké říjnové socialistické revoluce. V anglosaských zemích mají tyto dny ale ohromnou symboliku dne Spiknutí střelného prachu. V Británii je to oficiálně den institucionalizované nenávisti vůči zrádcům království. Je to ale i den nadějí pro rebely proti systému, pro které se Guy Fawkes stal symbolem boje za svobodu, který je dnes více než 400 let poté natolik živý, že maska toho prý odporného „zrádce“ se stala symbolem hnutí Anonymous, a tak si tyto události připomeňme tímto článkem.



Právě před 400 lety chytili skupinu 13 spiklenců, co zkoušeli zabít krále Jakuba I. Anglického a vyhodit do povětří Sněmovnu lordů během toho, co se stalo známým jako Spiknutí (někdy zrada) střelného prachu.

Pokud jste někdy viděli film V jako Vendeta, tak ten příběh znáte. Guy Fawkese našli pod Sněmovnou lordů se třemi tucty sudů střelného prachu … a až do dnešních dnů se v každoroční připomínce této události pálí jeho figurína představující zlo.

V základu však bylo Spiknutí černého prachu o svobodě. Anglická monarchie těch časů kontrolovala každý aspekt ekonomiky a životy svých poddaných počínaje tím, co mohou na sobě nosit, až po to, jak mohou zbožňovat.

„Zákony o úspornosti“, které regulovaly soukromé chování byly běžné. Alžběta I např. znovu zavedla daň vousů na ochlupení tváře rostoucí déle než dva týdny. Také vydala dlouhý seznam kategorizující sociální třídy, jimž se přesně diktují požadavky na barvu a typ oblečení, jaké mají její poddaní nosit.

Ukazuje se, že tyto zákony o úspornosti byly jen ranou formou státem sponzorovaného přihrávání kšeftů korporacím; anglický textilní průmysl platil Alžbětě ohromné sumy peněz výměnou za královské dekrety o pletených če****ch a vlněných punčochách. (Poznámka: Vidíte, že zákony o úsporných žárovkách a „ekologická“ opatření k „záchraně planety“ nejsou nic nového pod sluncem.)

V důsledku toho byla velká část anglické pracovní síly a disponibilního příjmu nešikovně alokována do praštěného oblečení, místo aby se vydala na daleko produktivnější využití … a země vázla v téměř trvalé státní stagnaci.

Ani nemluvě o tom, že anglické finance se za Alžběty zhoršovaly. Do roku 1600 byly státní výdaje o 23% vyšší než výběr daní, což by bylo v dnešní době ekvivalentem 550 miliard dolarů ročního deficitu v dnešních US. Nikoliv tedy podružné číslo.

Alžbětin nástupce Jakub I. pokračoval v extravagantních výdajích a v zadlužování anglické ekonomiky a v častém přelévání peněz daňových poplatníků k hrstce favorizované vrchnosti.

Než přišel k moci Jakubův nástupce Karel I., zadlužení monarchie už představovalo takovou zátěž, že Karel byl nucen lidi nutit, aby mu půjčovali peníze; ti, co odmítli, byli uvězněni a jejich majetek zkonfiskoval.

Žádné překvapení, že v roce 1642 vypukla občanská válka. Karla I. v roce 1649 popravili a Anglii v následujícím desetiletí dominovala genocidní diktatura Olivera Cromwella.

Když se nad tím zamyslíte, tak ten kolaps byl nevyhnutelný. Celá předcházející desetiletí byla celá anglická ekonomika pod kontrolou jediné osoby, která stát ohromně zadlužovala, brzdila růst a omezovala osobní lidské svobody. A to není právě recept na dlouhodobý úspěch.

Zrádcovské spiknutí střelného prachu z 5. listopadu 1605 bylo možná pro spiklence neúspěchem, ale když se tomu dalo dost času, tak pak byl ten systém natolik zmršený, a tak neudržitelný, že byl předurčen ke kolapsu sám.

Je kuriózní, že dnes se na Západě od toho moc nelišíme. Máme své zákony o úspornost, co regulují všechno od spotřeby tabáku až po potraviny, co smíme a nesmíme jíst. Máme své vlastní státem nahrávané kšefty korporacím. Jsme komicky zadlužení.

A stejně jako angličtí monarchové, i my máme nepatrnou elitu, co kontroluje absolutně všechno, co se týče ekonomiky – zdanění, regulací i peněžní nabídky.

Netřeba říkat, že je to neudržitelné. A historie nám ukazuje, že tyto typy neudržitelných systémů vždy zkolabují pod svou vlastní vahou. My se od toho moc nelišíme…