Předminulý týden, kdy vrcholila předvolební kampaň, jsem byl uzavřen v rámci terapie tmou v komoře bez přístupu světla a jakýchkoli zvuků zvenku. Bylo mi to nabídnuto sice už před dvěma roky, ale my jungiáni víme, že každá náhoda je jenom špatně pochopená nutnost. Zvědavý jsem byl, ale že mne tam čeká jeden z nejzásadnějších zážitků celého mého života, jsem přece jenom neočekával. I závěr celé akce byl impozantní: když jsem vyšel a trochu si zvykl na světlo, představovala snídaně v lázeňském baru s přepestrými láhvemi, nezvyklými zvuky a spoustou jiných lidí zážitek srovnatelný exotičností a cizostí řekněme s průvodem k oslavě čínského Nového roku v Šankhaji.
Proč si vlastně dobrovolně přivozovat něco v určitém aspektu připomínajícího týdenní korekci-samotku s temnicí, trest, jehož se, jak čítám v různých memoárech z věznic padesátých let, děsili zarputilí zločinci i stateční disidenti a nezřídka s pláčem škemrali o jeho zrušení či zkrácení? Moderní verze téhož je ovšem prostorná, příjemně vytápěná, zásobená vegetariánskými pochoutkami a co hlavního, chodí se do ní dobrovolně. Celá procedura vznikla v Asii a podnes se takto uzavírají v mnohem prostších celách někteří tibetští poustevníci či pravoslavní mniši „zatvornici“, chtějící se izolovat od rušivého, mnohotvárného a v různých aspektech nechutného světa.
V rámci buddhismu se pobyt ve tmě chápe také někdy jako příprava na smrt, lépe řečeno nové převtělení, vulgárně řečeno cosi jako „čištění karmy“. Dochází tam k jakémusi „restartu“ organismu po dostatečném probrání celého dosavadního života a vzpomínek na něj, které nám informační šum za běžných okolností nedovoluje po dlouhé hodiny panoramaticky prohlížet. Oproti běžnému očekávání se tam člověk ani minutu nenudí, naopak, obrazy se jen hrnou. Jasně vidíme, kde jsme v životě pochybili a co jsme nezvládli, někdy za velmi vypjatého emočního doprovodu.
Někdo by jistě řekl, že je to lepší nevědět, ale není snad podmínkou každé nápravy dřívější nahlédnutí, že se něco stalo špatně? Naše životní příhody a peripetie se nám totiž ukazují s tou měrou naléhavosti a délky, kolik je v nich dosud nedořešeného, asi jako se u soudu probírají případy dosud otevřené a sporné, nikoli ty už uzavřené – jejich protokoly jsou sice v archivu a na požádání se dají vytáhnout, ale jen málokdy je k tomu důvod. Celá věc není vždy jednoznačně příjemná, podobně jakákoli delší či exotičtější cesta – než zažijeme výhled na úchvatné tropické panorama, musíme pochodovat pralesním podrostem s úponky a pijavkami. V temnu a tichu probíhá jakási generální inventura našich duší – když se začne uklízet ve skladišti, kam se přes padesát let ukládaly bez ladu a skladu různé krámy a sedal na ně prach, je to značná fuška. Zato objevíme věci, které jsme ani neočekávali, jen je třeba nemít z vlastního podvědomí panický strach – je přece jaksi bytostně naše. Tma mne ostatně neděsila ani v dětství a noční les plný roztodivných můr mne přitahoval víc než ten v pravé poledne.
Po sedmi dnech se mi z temnoty, plné smyslovou deprivací vyvolaných malebných obrazových přeludů, vůbec nechtělo. Přestal jsem vnímat macaráty jeskynní jako chudáčky, kteří vzali život za nesprávný nebo aspoň velmi podivný konec. V příštím životě macarátem, ne čmelákem, jak jsem si přál dosud…. Když jsem se po výstupu rozkoukal za několik dní po politicko-společenské realitě, začal jsem chovat jen jedno přání – získat v komůrce několikaletou permanentku. Alespoň krátký, řekněme týdenní pobyt mohu jako předochutnávku vřele doporučit každému.
odkaz
