Dezinformace a my. Bez pochopení toho, jak se šíří a jak účinkují, je každý odpor předem prohraná fraška
Jak je možné, že tolik lidí věří na nejrůznější spiknutí? A jak je možné, že dostávají prostor bez kvalifikované oponentury? A jak jim vůbec oponovat
To jsou otázky, ke kterým jsem se dopracoval v průběhu diskuse, která začala nenápadným povzdechem: „Jak mám přesvědčit své blízké, aby se nechali očkovat?“ Je spousta lidí, kteří na takový problém narazí.
Když vám na takovém člověku záleží, je vám blízký, tak vás fyzicky bolí takové řeči poslouchat. Nemůžete dotyčného přemluvit, donutit, a jakákoli diskuse má tendenci rychle eskalovat. „Dokud se nenaočkuješ, tak vnoučata ani nás neuvidíš!“ je často poslední zoufalá věta, následovaná buď nakvašeností, že „mě tu nikdo neposlouchá a můj názor se nebere“, nebo agresivním odporem, nadávkami na „ovce“ a „jestli se necháš očkovat, tak jsi u mě skončila!“
Naštěstí je lockdown, takže můžete sedět doma, vymluvit se z rodinných setkání a místo toho přemýšlet: jak je možné, že takhle zblbnuli?
Dezinformace jako mentální virus
Dosud se tak nějak všeobecně věřilo, že nejlepší obranou a lékem na iracionalitu je řádné vzdělání, rozvoj kritického myšlení, důvěra ve vědeckou metodu… Ale dnes vidíme, že i lidé vzdělaní mohou podlehnout iracionalitě a věřit v bludy.
Jak je možné, že dezinformace a konspirační teorie mohou úspěšně zapůsobit na jinak racionálního člověka a ovlivnit ho natolik, že jim přizpůsobí svoje chování, i když tím může ohrozit sebe i jiné?
Představme si dezinformaci jako vir, který napadá myšlení. Virus je kus genetické informace, sám neživý, a potřebuje k šíření vnímavého hostitele. Jakmile najde vhodné prostředí, napadne buňky a pozmění jejich DNA tak, že napadené buňky začnou produkovat jeho kopie.
Analogicky si představme dezinformaci jako kus neživé informace, „mem“, který čeká na živnou půdu - lidskou mysl, kde se začne replikovat.
(Pojem „mem” zavedl Richard Dawkins v Sobeckém genu coby „kulturní obdobu genu“ - replikující se kulturní informaci. Neplést s „meme“ obrázky, tedy více či méně vtipnými kolážemi, co kolují internetem, prosím…)
Dezinformace, nebo omyl?
Je zásadní rozdíl mezi dezinformací a misinformací, omylem. Člověk se samozřejmě může mýlit, může dojít ke špatným závěrům, a může v nevědomosti, či dokonce v dobré víře pustit do světa mylnou informaci, misinformaci. Ale ne každá nepravdivá informace je dezinformace.
Dezinformace je nepravdivá informace, která má za cíl ovlivnit příjemce tak, aby jí uvěřil a podle ní smýšlel nebo konal.
Rozdíl dezinformace proti misinformaci je v záměru. Misinformace je buď neúmyslná, z omylu nebo hlouposti, případně pro pobavení - satira, parodie, mystifikace. Dezinformace má za účel někoho ovlivnit nebo poškodit.
Ne každá blbá zpráva je fake news, ne každá lživá pitomost je dezinformace...
Jak dezinformace napadá mysl?
Dezinformace potřebuje k uchycení v mysli nejprve přístup. Slabé místo v kognitivní obraně, kudy se zavrtá do vědomí. Většina jich na této bariéře ztroskotá, stejně jako reálné viry. Některé proniknou dovnitř, ale neprojeví se. Zůstávají, neškodí, „spí“, podobně jako třeba „obecné omyly“, které si všichni v sobě neseme. Někdy ale konkrétní virový mem, dezinformace, pronikne do mysli a uspěje. Začne se replikovat a šířit. A šíří se nejen doslova („sdílejte, než to smažou“), ale i uvnitř mysli napadeného jedince. Proti této nákaze zasahují vnitřní myšlenkové pochody, zkušenosti, intelekt, kritické myšlení a vnitřní mentální model světa, ale i tato obrana může nakonec selhat.
Selhání vnitřní obrany proti dezinformacím je pravděpodobnější, pokud už v nedávné době mysl nějakou podobnou dezinformační nákazou prošla, byť se třeba i úspěšně ubránila. S**** memy se probudí, aktivují, a pokud jsou příbuzné akutní nákaze, zaútočí společnou silou. Čím větší dezinformační nálož, tím vyšší je pravděpodobnost, že zválcuje mysl s razancí jaderného výbuchu a zanechá po sobě dezinformační mentální model.
Mentální model je v psychologii vnitřní symbol, který reprezentuje realitu. Je to souhrn všech našich představ a vědomostí o nějakém jevu, potažmo o světě; je to jeho vnitřní reprezentace. Vytváříme si je celý život na základě vjemů, zkušeností, informací, které jsme nasbírali. Průběžně do nich zapracováváme nové poznatky, měníme je a zpřesňujeme, aby byly v souladu s realitou, a zároveň jimi filtrujeme informace, které přicházejí (pokud jsou v rozporu s mentálním modelem, a priori je považujeme za falešné).
Dezinformační mentální model je pak patologická změna mentálního modelu. Je vytvořený komplexem navzájem se potvrzujících dezinformačních memů, které pozmění část původního mentálního modelu tak, že je v souladu s těmito dezinformacemi. Může být malý a zasahovat třeba jen část celkového vnímání, ale riziko je, že takový dezinformační model jednak bují a metastázuje, má tendenci se šířit a produkovat nové replikační memy, a jednak paralyzuje vnitřní obranu, takže další dezinformační memy mohou snadněji pronikat dovnitř.
Mohou tak vznikat celé komplexy dezinformačních modelů, které dokážou hostitele nakonec naprosto paralyzovat a rozložit jeho vnímání natolik, že mu přestane fungovat jakýkoli filtr a zkolabuje proces učení, protože „už ničemu nevěří“. Tahle věta dokládá totální rozvrat celého mechanismu práce s informacemi. Zároveň je nositel komplexu dezinformačních modelů časem přesvědčen, díky dále popsaným mechanismům odměn, že odhalil celosvětové spiknutí, tajemství přírody i Boží plán, má pocit, že je jediný, kdo „to vidí“, že všichni okolo „spí“ nebo „jsou ovládáni“ - což je poslední krůček před totálním rozkladem osobnosti, nasazením alobalové če**** a stavem, neodborně, leč přesně nazývaným „šílenství“. Tedy existencí ve vnitřním stavu, který je v objektivním rozporu s realitou.
Sladká odměna a rafinovaná obrana
Člověk svůj mentální model světa neustále obnovuje, konfrontuje s ním každý nový poznatek a pokaždé přemýšlí, jestli je tento poznatek v souladu. Pokud ano, přijme jej, pokud ne, nastává kognitivní disonance a člověk buď odmítne novou informaci přijmout, nebo pozmění svůj mentální model tak, aby s ním byl nový poznatek v souladu. Je to součást procesu učení.
Technicky vzato by tedy dezinformační mentální model měl brzy prasknout a zhroutit se pod tíhou dalších a dalších „normálních“ poznatků, které jsou s ním v rozporu, a přitom jsou v souladu s nenapadeným „normálním“ zbytkem vnitřního světa. Ale dezinformační mentální modely se tomu aktivně brání a snaží se, aby nositel spíš zavrhl ta „normální“ zjištění. Používají k tomu dvě techniky. Jednak, podobně jako někteří parazité, svého nositele „odměňují“, jednak mají techniku sebepotvrzení, jež nový poznatek, který je vyvrací, přetvoří v důkaz, který je podporuje.
Odměna spočívá nejčastěji ve vyvolání pocitu vlastní nadřazenosti; ten má lidská psychika velmi ráda. A tak dezinformační modely často pracují s obrazem člověka, který „prozřel“, který „odhalil pravdu“, „přestal být ovce“, „vidí JIM do karet“ a který „má svůj rozum a nenechá se nikým oblbnout!“
Ano, právě tento druh odměny může za často glosovaný paradox, totiž že největší šiřitelé dezinformací zároveň sami sebe označují za lidi, kteří mají vlastní rozum, a proto nevěří oficiálním nesmyslům - není to jen pro zvýšení důvěryhodnosti vysílané dezinformace. Ti lidé tomu opravdu věří! Stejně tak se spousta příznivců ezoteriky považuje za „probuzené“ a „vědoucí“, na „vyšším stupni vědění i vědomí“, ačkoli už při letmém pozorování jeví znaky silné psychické a emoční lability.
Druhý mechanismus je neutralizace poznatků, které jsou v rozporu s dezinformačním modelem. Funguje tak, že v samotném modelu je zabudován vyslovený předpoklad, že jej někdo bude chtít zničit. Klasické příklady jsou: „XYZ nechtějí, abyste to věděli“, „Tohle před vámi vlády tají“, „tohle média nikdy neřeknou“. Jakmile pak napadený člověk získá poznatek, který je v rozporu s dezinformačním modelem, uvažuje zhruba takto: „Aha, to je to, o čem tam psali, to je ta snaha, aby o tom nikdo nevěděl. Je to tu. Proč by proti tomu jinak bojovali?!“ Poslední věta je logický klam a argumentační faul, ale nazíráno dezinformačním mentálním modelem to do sebe perfektně zapadá.
Oba mechanismy se navzájem podporují. Napadený člověk věří, že zná plány tajného spiknutí, které budou spiklenci, logicky, tajit a vyvracet. Odměna je, že „ví víc“, „prohlédl“ a „je mu to jasné“. Jakýkoli pokus o vyvrácení vnímá jako potvrzení: spiklenci se snaží.
Zvláštním způsobem na to účinkuje ponížení nositele: „A jak je možné, že spiklenci, co mají zjevně neomezené možnosti a mohou likvidovat populaci řízenou pandemií, 5G sítěmi nebo chemtrails, ovládají všechna média i internet, a zároveň mají tak velké prostředky, aby si koupili věrnost a mlčenlivost všech, co to provádějí, nedokážou zabránit tomu, aby se jejich plány dozvěděl takový jouda z Hnojné Lhoty, jako jsi ty?!“ Hlupáci mají prosté vysvětlení, většinou v Dunning-Kruger stylu, jako „to je proto, že já znám zdroje a na mě si nepřijdou“.
Anatomie dezinformace
Stejně jako vir obsahuje samotnou informaci, obal a „buněčný klíč“, tak i dezinformace mají několik důležitých částí, kde každá má svou roli.
Dezinformace si usnadňují svoje pronikání do hostitele tím, že obsahují racionální háček - tedy informaci, která je ověřitelná a sama o sobě pravdivá. Člověk ji zná, věří jí, a díky tomu neodvrhne celý mem hned. Příklad: Nedávno jsem zahlédl dezinformační mem, který zhruba shrnu slovy „vakcína špatně, nemoc neexistuje, medicína je vrah, neumí léčit, doktoři přiznávají, že neznají příčinu nemocí a tak léčí jen příznaky.“
Racionálním háčkem je tu zmínka o „léčení příznaků“. Ano, je to takzvaná „symptomatická léčba“, která je vedle léčby kauzální, patogenetické a podpůrné naprosto běžná. Citovaná dezinformace si zabudovala do svého těla jako racionální háček ověřitelnou pravdivou informaci o „léčení příznaků“, o které slyšel pravděpodobně každý, a tak nejspíš každý přijme tuto část jako správnou, v souladu s jeho vnitřním modelem světa.
Jenže hned za ověřitelnou informací je druhá část dezinformačního memu: otočka. Otočka navazuje na pravdivou informaci a pomůže ji přetočit tak, že na ni bez problémů nasedne vlastní dezinformace. Zde funguje to, že se z jednoho druhu léčby udělá jediný druh. Otočka je podepřena emocí: „doktoři přiznávají“. Ano, doktoři často přiznávají a každý z nás slyšel alespoň o švagrovi kolegyně, kterému doktoři „přiznali“, že si nejsou jisti, co je příčinou, ale že do té doby alespoň léčí příznaky. Tady doktoři fungují (paradoxně) jako autorita a „přiznání“ tomu dává punc skutečnosti a upřímnosti.
Na racionální háček, otočku a podpěru pak nasedá vlastní dezinformační komplex. Když „přiznali“, že léčí „jen příznaky”, tak k čemu je taková léčba, když nepostihuje podstatu? No jen k tomu, aby z lidí tahala peníze…
Tohle je kotva k dalším dezinformacím, konstrukční prvek, který slouží k zabudování do dezinformačního mentálního modelu. V tomto případě je využit obraz “prostého člověka, kterého všichni chtějí jen využít”. Do tohoto obrazu zapadne citovaná dezinformace svou kotvou, a automaticky poslouží jako další důkaz, který jej posílí. Zároveň je sama posílena případnými dezinformacemi se stejnou kotvou, které se v mysli uchytily už dřív.
Kotev může být v jednom dezinformačním memu i víc, může tak podporovat a propojovat hned několik dezinformačních modelů naráz. Díky tomu se mohou spojovat a vytvářet výše popsané komplexy dezinformačních modelů.
Kromě těchto esenciálních částí může dezinformační mem, tento „virus dezinformace“, obsahovat i další, podpůrné části. Příkladem může být replikační apel „Sdílejte, než to smažou“ (který zároveň posiluje obranný mechanismus „chtějí to popřít“). Mem může obsahovat posilovače dezinformačního obrazu - falešné citace, falešné „dokumenty“. Může obsahovat explicitní odměnu („teď víte něco, co ostatní nevědí“). Může obsahovat emoční akceptační mechanismus, třeba podsunutou informaci o závažnosti zprávy (obligátní „chtějí zničit lidstvo“, „bude to stát miliardy“, „kradou děti“) - emotivní výkřik, který pomůže utlumit racionalitu při vyhodnocování zprávy. Klidně i kombinace toho všeho; na samotnou dezinformaci to nemá vliv, jen to pomáhá jejímu přijetí nebo šíření.
Dezinformační sdělení bez těchto mechanismů mají mnohem nižší pravděpodobnost, že se rozšíří a uchytí. Přesto i tak mají svou roli - fungují jako živná půda pro dezinformační memy. Jakmile se nějaký úspěšně uchytí, pomáhá tato záplava prostých dezinformací, lží a hloupostí, leckdy i jednovětých výkřiků, jeho ukotvení tím, že zvyšují jeho důvěryhodnost („něco na tom bude, vždyť to čteš všude“).
Padesát odstínů dezinformace
Na každého člověka působí jiná intenzita sdělení, v každé fázi růstu dezinformačního mentálního modelu fungují jiné mechanismy pronikání dezinformačních memů. Cíleně dezinformační kanály proto nabízejí mix různých odstínů dezinformací - terminologii jsem si vypůjčil z klasifikace propagandy.
Výše popsaný mechanismus dezinformačního memu spadá do oblasti „šedé dezinformace“ - to je mix pravdivých informací a dezinformací. V podobě dezinformačního memu se jedná o velmi účinnou metodu k infikaci hostitele.
Navenek neškodně vypadají „bílé dezinformace“. Ty se tváří třeba jako materiál k pobavení, různá vtipná videa, koláže a podobně. Na první pohled nemají jiný účel než pobavit. Jejich efekt ale spočívá v tom, že člověk, který se baví, je v tu chvíli méně ostražitý, a tudíž citlivější k expozici šedými dezinformacemi. U dezinformačního kanálu slouží tato „bílá část“ na zlepšení jeho důvěryhodnosti: „Však to je jen web se srandičkama, na něm není nic škodlivého“. A jak správně připomíná Alexandra Alvarová, autorka knihy o dezinformacích Průmysl lži: „Když se lidé baví, ani si nevšimnou, že konzumují nějaký názor…“
„Černé dezinformace“ jsou pak naprosté nesmysly a lži. Na jednom z dezinfo webů jsem našel zprávu o tom, že právě teď nad Antarktidou bojují nacistické létající talíře s ilumináty o světovládu. Člověk, který je dezinformacemi nezasažen nebo je v časném stádiu napadení takové zprávy ignoruje, ale pro člověka s vybudovaným komplexem dezinformačních mentálních modelů mají razanci úderů kladivem. Ne snad že by tomu bez jakékoli korekce věřil, ale posilují v něm dojem výše popsaný slovy „já už fakt nevím, čemu se dá věřit. Vypadá to jako nesmysl, ale nejsem si jistý…“ Dezinformační zombie ovšem přijme i takovou slátaninu.
Šíření dezinformací
Prostá dezinformační sdělení bez virálních mechanismů tvoří dezinformační živnou půdu, která napomáhá šíření i akceptaci dezinformačních memů, i když sama má reálnou „míru nakažlivosti“ mizivou. Pro efektivní šíření je potřeba zabalit dezinformační sdělení do výše popsaného virálního mechanismu a vypustit jej. Míru šíření pak pomáhá zvyšovat variabilita a expozice.
Variabilita dezinformace, třeba sto příbuzných mutací jedné dezinformace, v různém balení, s různými racionálními háčky a s různými odměnami, zvyšuje šanci uchycení u různých lidí. A jeden uchycený dezinformační mem usnadňuje cestu dalším, protože zvyšuje jejich uvěřitelnost - jsou totiž podobné tomu, co už člověk zná.
Expozice působí přesně podle přísloví o tom, jak stokrát nic umořilo osla. Čím víc rozličných dezinformačních memů na člověka prší, tím větší je pravděpodobnost, že se nějaký uchytí, a pravděpodobnost roste úměrně času expozice. Zároveň pomalu paralyzuje jeho důvěru ve vlastní smysly a rozum, má pocit, že „to je všude kolem něj“. Lidské vědomí pak nastartuje známý proces „není šprochu…“, tedy „když je něčeho moc, tak na tom asi něco bude“.
Třetí důležitý faktor je komunikační kanál. K některým mají lidé apriori nedůvěru (třeba vybraná média), u jiných jsou méně obezřetní. Nejlépe se dezinformační memy šíří sdělením „od známých“. Naprostá bonanza jsou řetězové maily - šíří se od lidí, které příjemce zná a důvěřuje jim, a následně jsou stejně šířeny dál. Obrovskou roli v šíření dezinformací hrají sociální sítě. Pro úspěšné šíření dezinformace mezi lidmi je zapotřebí, aby infikovaný člověk snadno našel spřízněné duše, tedy někoho dalšího, kdo věří témuž. V tomto jsou sociální sítě jedinečné - na pár kliknutí najdete skupinu lidí, která věří čemukoli. Díky tomu získávají infikovaní uspokojivý pocit, že v tom nejsou sami, že mají názor, co s nimi sdílí nezanedbatelné množství lidí, a proto je v pořádku jej nadále zastávat.
Speciální roli zastávají „servisní dezinformace“ - takové, které se netýkají mentálních modelů, ale mají za úkol aktivovat a zkontrolovat distribuční síť. Nejčastěji mají podobu šedého dezinformačního memu s pravdivým háčkem a otočkou, ale místo vlastní dezinformační nálože a kotev obsahují jen replikační apel. Příkladem můžou být různé zprávy o tom, že ta či ona internetová služba zpoplatní, změní podmínky nebo udělá jinou věc. Jádro je někdy racionální (služba X opravdu chystá nějakou změnu), zbytek jsou nesmysly, které neobstojí u kohokoli, kdo má alespoň elementární znalost fungování takových služeb.
Velmi oblíbený a dlouho kolující servisní mem je známá zpráva, která začíná slovy „Nedávám Facebooku souhlas s použitím mých materiálů…“ Samotný obsah variuje - někdy to je „podle regulace EU“, někde „podle sdělení Facebooku“, někdy „na základě autorského zákona“, nebo dokonce „v souladu s Listinou práv a svobod“. A na konci je vždy apel, že je potřeba tuto zprávu v tomto znění zkopírovat na svůj profil. Že nestačí jen prosté sdílení, je nutno zkopírovat.
Znalý člověk zakroutí hlavou, protože ví, že podmínky používání obsahu jsou dány ujednáním, s nímž uživatel souhlasí při registraci, a už není o čem točit dál. Zároveň ví, že kdyby se něco takového dělo, stane se to nejspíš v podobě zaškrtávacího pole v nastavení, rozhodně ne tím, že zkopírujete nějaký text. A zároveň ho zarazí: Proč ne „sdílet“, proč je nutno zkopírovat?
Asi nepřekvapí nedávné zjištění, že jde o opakovaný test, který má jediný úkol: najít síť lidí, co snadno vypnou kritické uvažování a jsou ochotni poslechnout bizarní výzvy k šíření. Následnou analýzou takové sítě lze vypustit velmi přesnou a účinnou dezinformaci.
Motivace dezinformátorů
Začátky dezinformačních serverů, tehdy spíš „mašíblovských“, ukázaly dvě motivace: naivitu a byznys. Naivní mystici, hledači tajemna a duchovna věřili, že objevili něco neznámého, a chtěli se podělit se světem a najít spřízněné duše. Druhá skupina zjistila, že lidé jsou ochotní dát peníze za cokoli neoficiálního, alternativního, od semináře o správném prožívání štěstí přes knihy o poselství bytostí světla až po týdenní kurs roztáčení čaker, a spustili weby s astrálními nesmysly, které se navzájem podporovaly a posilovaly, a vždycky byla někde nabídka harmonizačních obrazců, lapačů snů, energizačních kamínků, mentálních seminářů a podobných věcí. Obyčejný byznys, založený na velmi výhodném prodávání placeba lidem, kteří věřili, že jim to placebo pomáhá.
Po čase převzali otěže amatérských dezinformátorů profesionálové, kteří posunuli celou věc do profesionální sféry, do podoby, kterou lze bez nadsázky nazvat průmyslovou. Vybudovali celou síť dezinformačních kanálů, od známých fake news webů až po skupiny na sociálních sítích a mailové řetězce přeposílačů. Část z nich je přímo ovládaná dezinformátory, ale většinu „amplifikačních center“ vedou lidé, kteří opravdu věří tomu, že dělají správnou věc.
Proč se dezinformace špatně vyvrací: bolest deziluze
Jednou uchycený dezinformační mentální model se aktivně brání kritickému přehodnocení. Pokud ale napadený jedinec, hostitel, i přesto nějakým způsobem dokáže model zrevidovat a přestat mu věřit, má bezprostředně poté nepříjemné pocity a pochybnosti. Něco podobného popisují lidé, kteří dokázali odejít z nějaké sekty: jako by v nich najednou zůstalo prázdno a oni neměli nic, o co by se mohli opřít. Je to velmi těžké, protože jim podvědomí říká: předtím jsi měl jasno, věděls, kde je pravá a kde je levá, teď jsi hozen do vody, nemáš jistoty, nebylo ti předtím líp?
V Česku můžeme pozorovat jedno specifikum postkomunistického prostoru: všichni, kdo zažili období před rokem 1989, měli více či méně komplexní dezinformační modely v hlavě. Mladší to měli snazší, v osmdesátých letech už dezinformace nebyly tak pevné a expozici měly jen krátkou, ale u starších jsou mnohem rezistentnější a lépe ukotvené. Při jejich dekonstrukci se mysl brání: „To nám jako celý život lhali?!“ Ti lidé mají pocit, že když odstraní komunistické dezinformační modely, ztratí tím i jistoty, zůstane jen špatný pocit z toho, že žili ve lži. Proto je pro ně těžké se zbavit lží, i když se dozví, že šlo o lži. Místo toho zpochybňují argumenty a raději budou přesvědčovat sami sebe, že lež lží není.
Na to nasedá ruská propaganda a využívá těchto s****ch memů a modelů. Aktivuje je resentimentem („Tehdy - to byl život!“) v nejrůznějších podobách, od prosté nostalgie („Taky pamatujete?“) přes agresivní odmítnutí současnosti („zato dnešní děti…“) až po mobilizační útok („Tohle nám chtějí vzít!“). Vypadá to neškodně, jako nostalgické vzpomínání na mládí, ale je do nich dovedně zamíchaná propaganda: „Nebylo to tehdy tak špatné, však co nám chybělo…“ Každá starší generace to tak má, bohužel současná starší generace má svoje mládí spojené s komunistickým režimem, ruskou nadvládou a bolševickou indoktrinací nenávistí k NATO, k Západu obecně a k mnoha dalším věcem. Stačí ťuknout na jednu citlivou strunu, a probudí se celý zabudovaný komplex.
Obrana: empirické metody selhávají
Alexandra Alvarová v knize Průmysl lži píše, že dezinformaci nelze utlumit fact checkingem. Pravda nikoho nepřesvědčí, naopak funguje stejně jako pokus uhasit hořící olej vodou, totiž celý problém výrazně zhorší. Jakmile přispěchá někdo s reálným vysvětlením, s nudnou neatraktivní pravdou, logicky s tím vytáhne na světlo i původní dezinformaci, která se tak dál šíří.
Touha „vysvětlit“ a „uvést věci na pravou míru“ je velmi silná - a v boji proti dezinformacím velmi škodlivá. Pomáhá možná proti omylům, ale to jsou „pasivní chyby“, u nich platí, že vznikají nevědomostí, a nevědomost lze poučením napravit. Dezinformace je oproti tomu „aktivní chyba“, to není nedostatek informací, znalostí, zkušeností nebo kompetencí; za dezinformací je snaha ovlivnit.
Sporné jsou proto efekty různých státních či nevládních aktivit proti dezinformacím. Už z definice jsou automaticky součástí problému, a vzhledem k nejčastějšímu obrannému mechanismu dezinformačních memů („oficiální místa se snaží tyhle informace popřít“) fungují naprosto kontraproduktivně: stávají se potvrzením toho, co dezinformační mem tvrdí, a tím zvyšují jeho důvěryhodnost.
Vzdělání a kritické myšlení mohou fungovat jako obrana, ale proti sofistikovanější dezinformaci mají hodně těžkou práci. Navíc ve chvíli, kdy si hostitel vytvoří několik dezinformačních mentálních modelů, začnou pracovat v jejich prospěch a aktivně hledat další „důkazy“.
Paradoxně i osvětová kampaň může někdy přinést přesně opačný efekt, než je ten zamýšlený. Adiktologové už několikrát ukázali, že třeba nešikovná osvětová kampaň proti alkoholu u mladistvých skoro nikoho od pití neodradila, ale naopak některé mladistvé k alkoholu přivedla.
Někdy snaha vyvrátit dezinformaci selže na takzvaném „overkill backfire efektu“: vysvětlení začne být tak komplexní, složité a podrobné, že ho lidé přestanou poslouchat. Nikoho nezajímá sto stránek vysvětlení nějakého jevu, když má místo něj jeden odstavec dezinformace. (Kéž by to pochopily PR oddělení opozičních stran…)
Jednou vyvrácená dezinformace navíc nezmizí. Zůstává v mysli jako s**** a může být kdykoli aktivovaná.
V boji s dezinformacemi se osvěta a „trpělivé vysvětlování“, což jsou empirické postupy proti ignoranci, ukazují jako neúčinné. Stejně tak „hlas odborníků“ nebo „kritické myšlení“, jak upozorňuje Jan Kulveit. Řadí je k metodám „symetrickým“, jejichž rysem je, že je mohou použít obě strany se stejným efektem.
Šanci mohou mít takzvané „asymetrické“ metody. Jako příklad Kulveit uvádí „mylné predikce“ - dezinformační předpovědi se po čase ukážou jako mylné. Jejich nositelé se snaží tyto omyly zamaskovat bizarním vysvětlením (nestalo se to, stalo se to, ale není to vidět atd.), což může ale pomoci neutralizovat vliv dezinformací na nezasažené jedince tím, že se šiřitelé sami znevěrohodní.
Jako zajímavá a důležitá metoda, kterou je potřeba rozpracovat, vypadá „sociální přijatelnost změny názoru“. Vychází z poznání, že když lidé mají strach ze sociální stigmatizace, pokud by uznali svůj omyl, tak se posiluje jejich tendence zastávat původní názor, i když už o něm nejsou přesvědčeni. Jinými slovy bojí se přiznat, že se mýlili, aby se vyhnuli očekávanému posměchu. Zní to banálně, ale třeba v našem prostředí, kde jsou omyly a chyby často brány naprosto fatalisticky, by to mohlo pomoci. S touto metodou souvisí „framing“ - tedy vhodné „zarámování“ vysvětlující informace tak, aby pro příjemce nepředstavovala ohrožení jeho světonázoru.
Není to metoda, ale je to nezbytná podmínka: Člověk musí mít šanci změnit názor tak, aby to nevnímal jako snížení své důstojnosti!
Bohužel, tato sekce skončí, aniž by v ní zaznělo „toto je recept proti dezinformacím, všichni teď udělejme tohle a dezinformace zmizí“. Takový recept, je mi líto, neexistuje.
Tucet věcí, co má vaše matka vědět
1) Když tam je „tohle před vámi tají“, je to dezinformace.
2) Když tam je „nezávislá“, „bez cenzury“, „nekorektní“, „svobodná“, bude to dezinformace.
3) Když tam je „sdílejte“, je to dezinformace.
4) Když to přišlo jako dvacátá kopie, poslaná na dalších třicet lidí, je to dezinformace.
5) Podívej se na hoax.cz. Je to tam? Tak je to dezinformace.
6) Že je něco na fotce, neznamená, že je to realita.
7) Gatesovi je úplně jedno, co děláš. Ani ti nechce dát peníze.
8) Když je to napsané podezřelou češtinou, jsou tam desítky vykřičníků, jsou tam pasáže VELKÝMI PÍSMENY a další chyby, je to dezinformace.
9) Útočí to na emoce? Je tam „Tohle si nenecháme líbit“, „Jakou budoucnost připravují pro naše děti?“ nebo „Tohle už nikdo nezastaví“? Je to dezinformace.
10) Když chtějí, abys někam klikla nebo někam poslala peníze, není to dezinformace, je to podvod.
11) Když to nikomu nepošleš, nic se nestane.
12) Když nevíš, jestli to je dezinformace, tak to asi bude dezinformace.
odkaz
