V Turecku v současnosti přežívají na hranici chudoby na tři miliony Syřanů. Asi milion z nich představují malé děti a mladiství. Ti často zanedbávají školní docházku a za minimální plat otročí v místních textilkách. Pro mnohé rodiny představuje dětská práce jedinou možnost výdělku. Daní je ztráta dětství a nejistá budoucnost bez vzdělání.
Když bylo Ahmadu Sulejmanovi devět let, na bojištích v Sýrii musel sledovat, jak mu umírá otec. O čtyři roky později a stovky kilometrů dále nastupuje den co den na dvanáctihodinovou směnu v textilní továrně v Istanbulu, kam jeho rodina po smrti otce uprchla před válečnými zvěrstvy. V Turecku nyní žije téměř milion syrských dětí, tisíce z nich musí místo bezstarostného dětství živit rodinu.
Rodina Ahmada tuší, že jejich snaživý syn za své nasazení jednou může tvrdě zaplatit. „Chtěla bych ho poslat do školy, protože neumí číst ani psát. Nedokáže rozluštit ani nápisy v autobuse. Nemám však na výběr. Musí pracovat, abychom přežili,“ vysvětlila reportérům serveru New York Times Ahmadova 33letá matka Zajnáb.
Děti končí v začarovaném kruhu mimo školní lavice už v samotné Sýrii. Před propuknutím občanské války navštěvovalo základní školu 99 procent dětí, střední školu pak podle statistik organizace UNICEF 82 procent.
Nyní se bez pravidelné výuky ocitlo na tři miliony syrských dětí. Pro mnohé z těch, které se dostaly do Turecka, je návrat do školy otázkou daleké budoucnosti.
Během nekončící uprchlické krize se až do Evropy dostal asi milion Syřanů, další tři miliony však podle nedávných údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zůstávají v Turecku. Většina z nich přežívá v bídě.
Nedávna dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií měla po štědrých finančních injekcích zajistit mimo jiné lepší systém pracovních povolení pro uprchlíky a školní docházku pro jejich děti. Dohoda je však v ohrožení kvůli tomu, že Turecko odmítá revidovat své přísné protiteroristické zákony (více zde).
Turecko již na pomoc uprchlíků utratilo miliardy dolarů. Poskytuje jim například zdravotní péči a „právo na vzdělání“. I přesto však zůstává mimo školní lavice na 400 tisíc uprchlických dětí, zejména kvůli tomu, že většina jejich rodin žije mimo uprchlické tábory, kde je výuka v omezené míře dostupná pro každého.
Povolení, která nepomohla
Vláda chtěla uprchlíkům pomoct také vydáváním speciálních pracovních povolení. Ta však využilo jen deset tisíc Syřanů. Z velké části také kvůli tomu, že turečtí zaměstnavatelé by registrovaným pracovníkům museli platit výrazně vyšší honoráře, což odmítají a raději přijímají pracovníky takzvaně „načerno“.
Mnozí uprchlíci často o novém systému pracovních povolení, který turecká vláda zavedla letos v lednu, ani neslyšeli. Podobně je na tom i Zajnáb, kterou nedávno vyhodili z práce kvůli tomu, že si stěžovala na pozdní vyplácení svého skromného platu. Za týden mytí nádobí si vydělala 262 tureckých lir (asi dva tisíce korun). Domácnost tak nyní živí pouze Ahmad, jehož týdenní výdělek 174 tureckých lir padne celý na nájem skromného pokoje ve čtvrti Tarlabasi v Istanbulu.
Do práce odchází v osm hodin ráno. Celý den tráví šitím v textilní továrně. Na oběd má třicet minut přestávku, další dvě čtvrthodinové pauzy pak stráví pojídáním levných sušenek. „Práce mě baví, nejednají tady se mnou nijak špatně. Musím se postarat o svou rodinu,“ říká.
Jeho dětské sny doma v Sýrii však byly zcela jiné. Ahmad doufal, že se jednou stane zpěvákem.
„Mám dobrý hlas. Myslím to vážně. Zpívám kolegům v práci a moc se jim to líbí,“ popisuje. Když se ho reportéři zeptají na ideální práci, kterou by chtěl dělat, krátce se zamyslí. „Zachránce. Chtěl bych všechny zachránit z chudoby, protože i já jsem chudý a nechci, aby si kdokoli další musel procházet tím, čím si procházím já,“ tvrdí.
Ahmad podle svých slov chápe, že aby mohl pomáhat ostatním lidem, musí chodit do školy. Tvrdí však, že nemá na výběr. „Je to jediný způsob, jak si vydělat peníze,“ tvrdí o práci v textilní továrně. Její majitel ví, že Ahmad je ještě dítě a pracovat by neměl. Tvrdí však, že ho nepřijal kvůli levné pracovní síle, ale kvůli tomu, že mu chce pomoct. Ahmad je jediným nezletilcem, kterého zde zaměstnává.
Osud dcery výměnou za vzdělání dětí
Ostatní výrobny v okolí se však v otázkách dětské práce nedrží zkrátka, píše server The Guardian. Jedna z dalších textilek je doslova plná dětí. Když zahraniční novináře zahlédne jedenáctiletý chlapec, je v rozpacích. Má strach, že ho neustále sleduje jeho zaměstnavatel. Patnáctiletý Abdul Rahman je o něco málo sdílnější. Kolik však za svou práci v textilní výrobně dostává, netuší. Peníze jdou totiž rovnou jeho rodině.
Pro zabezpečení rodiny, která zůstala v Sýrii, pracují také bratři Basár a Mohammed Núrovi. Dohromady za měsíc vydělají asi 728 tureckých lir, rodičům posílají 590. V přepočtu asi s 1 200 korunami tak musí vyžít celý měsíc. Nájem si nemohou dovolit, a tak přespávají přímo v textilce.
Uprchlické rodiny se tváří v tvář chudobě snaží přežít, jak jen to je možné. Ahmadova matka přemýšlí, že provdá svou 15letou dceru Aylu za 22letého Kurda. Jeho rodina slíbila, že v případě sňatku dceři dovolí studovat a rodinu zbídačených Syřanů podpoří i finančně.
„Tímto způsobem se alespoň moje dvě nejmladší děti mohou dostat do školy, zatímco Ahmad bude dál pracovat,“ vysvětluje Ahmadova matka. Ayla není z vynuceného manželství překvapivě příliš vyděšená. „Jsem šťastná, musím to udělat pro svoji rodinu,“ tvrdí. Její matka však tak smířlivá není. „Zatím netuší, co ji může čekat. Máme však na výběr? Je to náš osud,“ dodává
Zdroj:
odkaz
btw. vo vede sa ned...