Sartre – pre Borisa /keď už nenávidí .../

Existencilalista se rozhodně staví proti určitému typu laické morálky, která by chctěla potlačit Boha za cenu nejmenších nákladú. Když se někdy kolem roku 1880 pokoušeli francouští profesoři ustanovit laickou morálku, říkali přibližně toto: Búh je zbytečná a nákladná hypotéza, vypustíme ji, avšak předse jenom je třeba máli být nejaká morálka, nejaká společnost, spořádaný svět,mají-li se brát vážně určité hodnoty a máji-li existovat „a priori“, nuže, je třeba být „a priori“ povinně počestný, nelhat, nebít svou ženu, plodit děti atd. atd. Vykonáme tedy malou práci, která dovolí ukázat, že tyto hodnoty předce jen existují, že jsou zrozumitelně vepsány na nebesích, i když Búh samozrějmě není.
Jinak řečeno – a to je, jak se domnívám, tendence všeho toho, co se ve Francií nazýva radikalizmem – nic se nezmění, jestiže Búh není; shledáváme se s týmiž normamy počestnosti, pokroku, humanizmu, a přitom sme z Boha učinili překonanou hypotézu, která klidně a sama od sebe odumře. Existencionalista si naopak myslí, že je velmi stísňujíci, že Búh není, protože spolu s ním mizí veškerá možnost vyčíst z nebe nějaké rozumné hodnoty; už se v něm nemúže nachádzet dobro „a priori“, protože není nekonečné a dokonalé vědomí, jež by je myslelo; nikde není psáno, že je nějaké dobro, že je třeba být počestný, prostě proto, že se nacházíme jen na úrovni lidí.
Dostojevskij napsal: „Jestliže Búh není, pak vše je dovoleno.“ To je výchozí bod existencialismu. Opravdu, vše je dovoleno, jestilže Búh není, a v dúsledku toho je člověk opuštěn, protože ani v sobě, ani vně sebe nenalézá žádnou možnost něčeho se zachytit. Především nenachádzí omluvu. Pokud skutečně existence předchádzí esenci, nikdy nebude možné něco vysvětlovat odkazováním na jakousi dannou a neměnnou lidskou přirodzenost; jinak řečeno, žádný determinismus neexistuje, človek je slobodný, člověk je sloboda.
Na druhou stranu jestilže Búh není, nemáme před sebou hodnoty nebo přikázaní, již ospravedlní naše jednání. Takže nemáme ani za sebou, ani před sebou třpytném hájemství hodnot ospravedlnění ani omluvu. Jsme sami, bez omluvy. Právě to mám na mysli, když říkam, že člověk je odsouzen ke svobodě. Odsouzen proto, že se nestvořil sám, a přesto je svobodný protože jakmile je jednou vrženo do světa, je zodpovedný za všechno, co činí...
Existencialista si rovněž nemyslí, že by člověk mohl zde na zemi nalést pomoc v nějakém daném znamení, které by mu poskytlo orientaci; má za to, že člověk sám toto znamení rozluští tak, jak se mu líbí.
Exsistencialista se tedy domnívá, že člověk je odsouzen k tomu, aby bez jakékoli opory a bez jekékoli pomoci vynalézal v každém okamžiku člověka. Ponge pravil v jednom velmi pěkném článku: „Člověk je budoucností člověka.“ To je naprosto přesné. Jenže pokud bychom tomu rozuměli tak, že je tato budoucnost vepsána v nebesích, že Búh ji nahlíží, pak je to falešné, neboť by to už nebila budoucnost. Jestiže tomu rozumíme tak, že ať se člověk projevuje jakkoli, je tu budoucnost, která ho očekáva, pak je toto slovo správné.
Výňatok z „Existencionalizmus je humanizmus“

Sú samozrejme a zjavne rôzne myšlienkové pochody aj smery. To je v poriadku, sloboda, sloboda presvedčenia a pod. Dostojevský napísal ono: "Keď nie je Boh, všetko je dovolené", pokiaľ viem v tom zmysle, že keď ľudia nemajú nad sebou autoritu, ktorej by sa mali zodpovedať za svoje skutky, môžu ľahšie robiť aj zlé veci. Toho sa tuším Dostojevský obával. (Druhá vec je, že Boh nemusí byť predovšetkým nejaký "prísny sudca".) Václav Černý v doslove k Dostojevského Diablom posadnutí, napísal, že moderný človek, ktorý vo vesmíre spupne (pyšne) osamel, musí svoju existenciu založiť na sebe. Samozrejme, že nemusí byť "zlý", môže sa držať morálky a pod. A je to aj o výbere, jedného to "ťahá" k Bohu a druhého k "slobode".

Vo filozofii existencializmu rozlišujeme medzi dvoma prúdmi:
1. existencializmus teistický alebo kresťanský, ktorého zakladateľom je S. Kierkegaard a hlavnými predstaviteľmi sú Karl Jaspers a Gabriel Marcel.
2. Existencializmus ateistický, ktorého hlavnými reprezentantmi sú Paul Sartre a Albert Camus.

K: Sú samozrejme a zjavne rôzne myšlienkové pochody aj smery.

Však tak presne vznikali všetky myšlienkové pochody aj smery, aj kresťanstvo, islam, budhizmus, báháizmus, myšlienkový pochod Svedkov Jehovových… všetko toto je súhrn myšlienkových pochodov a smerov.

Dokonca aj môj.

To je haluz, a som zvedavý, čo na tieto nezmysly povie Boris.

Dosť dobre nechápem tých, čo si myslia, že keď neexistujú nejaké duchovné bytosti, napr. bohovia, tak musia byť dementní.

Dúfam, že takých magorov je čo najmenej, čo tárajú také nezmysly. Sartre by sa obratil v hrobe, keby toto čítal o sebe.

Haluz par excellence: Dostojevskij napsal: „Jestliže Búh není, pak vše je dovoleno.“ To je výchozí bod existencialismu.
Deťom, myslím, filozoficky na úrovni deti, uvažujúcich s detským rozumom, odporúčam knihu Etika humanizmu od Paula Kurtza.

Vlado; " Sartre by sa obratil v hrobe, keby toto čítal o sebe." ... čo máš konkrétne na mysli?

Boris; ... svoj názor som viackrát prezentoval.
odkaz :
...ešte ťažšie, pokladám to za nemorálne, je písať o osobných zážitkoch druhých, zážitkoch, s ktorými sa zdôverili len málokomu ...
...proste viem /z osobnej skúsenosti/, že sú ľudia, ktorým viera, tentoraz v tom náboženskom zmysle, pomohla „žiť“. Chlap, predtým sukničkár, ľahtikár, bezohľadný pôžitkár sa, takpovediac, zo dňa na deň, stal svojím presným opakom, teraz milujúcim, zodpovedným otcom rodiny; iný, kriminálnik, počestným občanom, tuším, popri zamestnaní, pracujúcim v oblasti charity /roky som ho už nevidel/; hlboko nábožensky založení rodičia, ktorí vo svojej starobe, zo všetkým negatívnym, čo k nej patrí, stratili krátko po sebe, v rozkvete života, svojich synov; matku, ktorej zomrelo dieťa ...,
...nedokážem si predstaviť, ako by to snimi bolo, pri strate ich viery. Určite bolestnejšie ako pri strate tej mojej. Ani jeden z nich si nemyslí, že je niečo viac, že je lepším človekom ako druhý, že jeho vedomosti sú viac, ako vedomosti druhého, len preto, že ten druhý je neveriaci.
Ich viera je ich osobnou vierou, ktorá im dáva zmysel ..., nepotrebujú ju dokazovať, a už vôbec nie nejakými pseudoargumentmi ...
... vysmievať sa, vyvracať „osobnú vieru“, pokladám za špatnosť. ... možno, ak by som zavinil, že by niekto, čo verí, stratil vieru, možno by bolo lepšie, keby mi na krk dali mlynský kameň a hodili ma do mora.
... ale úplne iné je, keď si niekto myslí, že len preto, že má vieru, že je niekto viac, vie viacej ako druhý, že je jediným vlastníkom Pravdy; minimálne nelogicky o nej presviedča druhých a kritizuje iný pohľad, názor, bez toho, aby mu rozumel ...

👍: dorota

Vlado; ... nie si Ty náhodou nejaký pomocník drevorubačov. Akosi často hádžeš haluzami.
„Sartre by sa obratil v hrobe, keby toto čítal“
To si mal na mysli môj výňatok z knižného vydania Sartrovej prednášky „Existencionalizmus je humanizmus“, ktorú predniesol v klube Maintenant v Paríži 29. októbra 1945?
Knižku /formou je to skôr malý zošit/, ktorú som si „vydrankal“ k meninám, vydalo /2004, prvé vydanie/ nakladatelstvo Vyšehrad, spol. s.r.o. Praha 1 a z francúzkeho originálu L´existentialisme est un humanisme /Paríž, Les Editions Nagel 1970 /1946/ preložil, podľa Teba akýsi magor, Petr Horák.
Opísal som strany 22 /LAICKÁ MORÁLKA/; 23 /RADIKALIZMUS/, /DOSTOJEVSKIJ A EXISTENCIALIZMUS/; 24 /ČLOVEK JE SLOBODA/ a 25 /ČLOVEK VYNALIEZA ČLOVEKA/

Když uvažujeme o nějakém vyrobeném předmětu, jako např. o nějaké knize nebo nějakém noži na papír, pak tento předmět byl vyroben řemeselníkem, kterého inspiroval určitý koncept; odvolával se na koncept nože na papír stejně jako na nějakou danou výrobní techniku, jež je součástí konceptu a která je vlastně jakýmsi návodem. ...
Řekneme tedy, že podstata nože na papír – to jest souhrn návodú a kvalit, jež ho umožňují vyrobit a určit k čemu je – předchází existenci; a tak je determinován takový núž na papír nebo taková kniha, jež se nacházejí přede mnou. ...
Když si představujeme Boha stvořitele, pak je tento Búh připodobňován nejčastěji jakémusi nejvyššímu řemeslníkovi; a ať už uvažujeme o jakékoli filozofii, ať je to Descartesova nebo Leibnizova, připouštíme, že vúle více či méně sleduje chápání nebo ho přinejmenším doprovází a že Búh při stvoření ví přesně, co tvoří. Takto lze připodobňovat koncept člověka, jaký se nachází v mysli Boží, konceptu nože na papír v mysli prúmyslníka; a Búh produkuje člověka dle tecnik a dle určité koncepce přesně tak jako řemeslník vyrábí núž na papír podle jisté definice a jisté techniky. Člověk jedinec takto uskutočňuje jistý koncept, který se nachází v božském rozumu. ...
Ateistický existencionalismus, který zastávám já ... Prohlašuje, že když Búh neexistuje, pak je přinejmenším jedna bytost, u níž existence předchází esenci, bytost, která existuje dříve, než by mohla být definována jakýmkoli konceptem, a že touto bytostí je člověk nebo, jak praví Heidegger, lidská realita. Co zde znamená, že existence předchází esenci? Znamená to, že člověk nejprve existuje, setkává se se světem, vynořuje se v něm, a teprve potom sám sebe definuje.
Jestliže člověk, jak ho pojímá existencialista, není definovatelný, je tomu tak proto, že spočátku není člověk ničím. Bude až později a bude takovým, jakým se učiní. Není tedy žádná lidská přirozenost, protože není Búh, který by ji pojal ve své mysli. Člověk pouze je, a to nejen jako takový, za jakého se považuje, ale je takový, jakým být chce a za jakého se pvažuje poté, co už existuje, jakým se chce stát po onom vzepětí k existenci; člověk je takovým, jakým se učiní. ... Co jiného však tím chceme vyjádřit, než že člověk má větší dústojnost než kámen nebo stúl? Chceme totiž říci, že člověk nejprve existuje, tedy že člověk je nejprve tím, kdo se vrhá do určité budoucnosti a kdo si je vědom toho, že se do budoucnosti projektuje.
Člověk je především projekt, který se subjektívně žije, místo toho aby byl třeba měchem, hnilobou nebo květákem; nic neexistuje před tímto projektem; z nebes nic rozumného nevyčteme, a člověk bude především tím, kým se být rozhodl.
...z knihy „Existencionalizmus je humanizmus“

Ale je-li to skutečná existence, která předchází esenci, pak je člověk zodpovědný za to, kým je. Proto spočívá první krok existencionalizmu v tom, že dává člověku plnou váhu nad tím, kým je, a že na něj vkládá plnou zodpovědnost za vlastní existenci. A když říkame, že člověk je zodpovědný sám za sebe, nechceme tím říci, že člověk je zodpovědný jen za svou individualitu, nýbrž že je zodpovědný za všechny lidi. ... Subjektivizmus znamená na jedné straně, že individuální subjekt sám sebe volí, a na druhé straně, že člověk nemúže překonat lidskou subjektivitu. ...
Když říkame, že se člověk sám volí, rozumíme tím, že každý z nás volí sebe sama, ale chceme tím také říci, že svou volbou sebe sama volí všechny lidi. Ve skutečnosti každý z našich činú, kterým uskutučňujeme člověka, jimž chceme být, vytváříme obraz člověka takového, jaký by podle našeho soudu měl být. ...
Jestliže na druhé straně existence předchází esenci a jestliže bychom si přali existovat a současně utvářet svúj obraz, pak tento obraz platí pro všechny a pro celou naši epochu. Naše zodpovědnost je takto mnohem větší, než bychom mohli předpokládat, protože zavazuje všechno lidstvo. Jsem-li dělník a zvolím-li raději vstup do křesťanských odború, než abych byl komunistou, chci-li tímto členstvím naznačit, že základem řešení, které vyhovuje člověku, je rezignace, že království člověka není na této zemi, nezavazuji pouze sebe sama: chci rezignovat za všechny a v dúsledku toho múj postup zavazuje celé lidstvo.
A jestliže se chci oženit, což je individuálnejší čin, a mít děti, a pak i když ta svatba záleží výhradně na mé situaci, na mé vášni nebo na mé touze, zavazuji jejím prostřednictvím nejen sebe, nýbrž celé lidstvo k cestě monogamie. Jsem takto zodpovědný za sebe i za všechny ostatní a vytvářím určitý obraz člověka, kterého jsem zvolil; volbou sebe samého volíme člověka.

Ono „já myslím“, v protikladu vúči Descartově filosofii, v protikladu vúči Kantově filosofii, shledává nás samotné před tváří druhého a druhý je pro nás stejně jistý, jako jsme my sami. Proto člověk, který nachází přímo sebe sama prostředníctvím „cogito“, nalézá také všichni ostatní, a to jako pdmínku své existence. Uvědomuje si, že nemúže být ničím /v tom zmyslu, v jakém se o někom říká, že je duchovní, že je zlý, že je žárlivý/, ledaže ho za takového uznají ostatní. Toho, abych o sobě zjistil nějakou pravdu, se musím dobrat skrze druhého člověka.
Druhý je nezbytný pro mou existenci, ostatně stejně tak i pro mé sebe poznání. Za těchto podmínek objevování mé intimity objevuje pro mne současně druhého jakožto svobodu, jež se klade proti mně, jež myslí, jež chce buď totéž co já, anebo opak. Objevujeme naráz určitý svět, který nazýváme intersubjektivitou, a právě v tomto světě člověk rozhoduje o tom, co je a co jsou ti druzí. ...
Historické situace jsou proměnlivé: člověk múže být otrokem v pohanské společnosti nebo feudálním pánem nebo proletářem. Co se pro něho nemění, je nutnost být ve světě, pracovat v něm, nachádzet se v něm v prostředí jiných lidí a být v něm smrtelný. Meze nejsou ani subjektívní, ani objektívní, nebo spíše mají objektívní i subjektívní stránku. Objektívními jsou proto, že se snimi setkáváme všude a že je lze všude rozpoznat, subjektívními proto, že jsou prožívány a že nejsou ničím, jestliže je člověk nežije ...

👍: dorota