Před 180 000 roků se lidstvo dostalo do vážné krize, protože se začalo strachovat o „duševní vlastnictví“. Východisko našlo v extrémním posílení spolupráce a nezištnosti.
Evoluční biolog Mark Pagel z University of Reading představil na stránkách vědeckého týdeníku Nature zajímavou úvahu. Podle něj jsme se evolučně dostali tam, kde jsme, díky schopnosti sdílet myšlenky a takto získané ideje dále rozvíjet. Předurčily nás k tomu dvě schopnosti, jimiž vládli už naši pravěcí předkové. První z nich je sociální učení a druhou pak „teorie mysli“.
Sociální učení lze velmi zjednodušeně označit jako o****ní nebo okoukávání. Spoustu nových věcí se naučíme tím, že vidíme, jak je provádějí druzí. Návštěvník cizího města nemusí předem studovat návod na to, jak si má označit jízdenku ve vozidlech místní hromadné dopravy, ani se na to nemusí složitě vyptávat řidiče či spolucestujících. Stačí se jen dívat, jak to dělají druzí.
Teorie mysli nám dovoluje odhadnout, co si myslí a co cítí jiní lidé. Jejich myšlenky sice nevidíme, neslyšíme necítíme ani si na ně nemůžeme hmátnout. Víme však, jak se honí myšlenky v hlavě nám samotným, a umíme si představit, že velmi podobné procesy běží i v myslích lidí kolem nás. Díky tomu vnímáme pocity druhých a chápeme motivy, kterými jsou vedeni. Pozorováním někoho, kdo se snaží zatlouct hřebík do zdi, se naučíme nejen držet kladivo a tlouct jím do hlavičky hřebíku. Zároveň pochopíme, že úder do palce asi není součástí odkoukávané technologie a že když se hřebík ohne, není to žádoucí výsledný stav. V prvním případě „bijec“ křičí bolestí a kleje, v druhém krčí nespokojeně nos a rovněž kleje.
Před 160 až 200 tisíciletími se člověk vybavil vymoženostmi sociálního učení a teorie mysli a tím bylo podle Pagela zaděláno na velkou krizi. Vyvolaly ji „vizuální krádeže“. Lidé byli schopni krást nejen cizí ženy, pazourky, kůže a jelení kýty, ale dokonce i myšlenky. Někdo dlouho a pracně vymýšlel nový typ návnady pro lov ryb. Druhý to mžiknutím oka okoukl a začal nový typ návnady užívat. Nestálo ho to prakticky žádnou námahu. V této situaci bylo výhodnější okoukávat nové techniky, než je sám vyvíjet. Řešení se zdálo nasnadě. Nová dovednost se musí před ostatními utajit. A tak se zrodilo zatloukání, tušování a maskování, jež nás provází dodnes. Houbař vám neprozradí místa, „kde rostou“. Recept na becherovku leží v nedobytném trezoru stejně jako výkresy nové automobilové převodovky nebo plasmové obrazovky. Moderní doba nahradila v mnoha případech ocelové stěny trezorů neméně pevnými bariérami právních norem omezujících přístup k informacím a technologiím systémem patentů, užitných vzorů a autorských práv.
Naši předci ale záhy zjistili, že jenom s utajováním daleko nedojdou. Kdyby si to nejlepší, co objevili nebo vynalezli, nechali pro sebe, společenský pokrok by se povážlivě zpomalil. Lidé by se proměnili na bandu nesnášenlivých paranoiků ohlížejících se permanentně přes rameno. Žili by ve světě plném podezřívání a pocitů křivdy.
„Abychom se tomu vyhnuli, museli jsme si vyvinout společenská pravidla a způsoby uvažování, které lidem umožňují výměnu myšlenek, znalostí a technologií bez přehnaného pocitu, že jsou tímto způsobem vlastně zneužíváni,“ píše Mark Pagel v Nature.
Podle Pagela začali lidé v krizi nastolené „vizuálními krádežemi“ a následným utajováním znalostí a dovedností klást velký důraz na to, aby demonstrovali svou vlastní cenu pro společnost. Zároveň tak docházelo k poměřování ceny všech příslušníků společnosti. Pokud někdo odhalil druhým svá „výrobní tajemství“, např. jak vyrobit lepší udici, pak jeho cena v kolektivu stoupla. Získal prestiž úměrnou ceně know-how, které nabídl ke sdílení. Jakmile se tenhle proces jednou spustil, nebylo z něj úniku. Ve společnosti, kde všichni sbírali „body“ nezištnými ba přímo altruistickými skutky, se sobec k velké prestiž nepropracoval. A tak se naši předci stali mistry světa ve spolupráci a lidská společnost se proměnila na společenství, v němž měli významné zastoupení nezištní altruisté.
Pralidé brzy zjistili, že samotná honba za společenskou prestiží jejich kolektivy neochrání před vypočítavými vyžírky. A tak přišlo ke slovu trestání těch, kdo odmítali spolupracovat a zkoušeli se na férovosti druhých přiživovat. Z krize vyvolané „vizuálními krádežemi“ a „výrobními tajemstvími“ vyšlo lidstvo jako společenství, které mnohem více spolupracovalo a bylo výrazně nezištnější – ať už dobrovolně nebo z donucení.
Když se zamyslíme nad tím, jaký poprask je dnes kolem volného přístupu k informacím a jak jako na běžícím pásu vyrábíme nejrůznější „nástroje“, které by zabránily „elektronickým krádežím“, nabízí se až nepříjemná analogie s krizí vyvolanou „vizuálními krádežemi“ pravěkých lidí. Možná jsme celkem nepozorovaně vstoupili do své vlastní krize, která ohrožuje sdílení informací, dat a technologií. To by ještě nebylo tak velké neštěstí. Oni si i naši pravěcí předci zpočátku asi neuvědomovali, že mají zaděláno na krizi. Mnohem důležitější je, že se s ní vypořádali. A hlavně - jak to provedli. Neutužili ochranu svých „know-how“ a nezačali si kvůli "copyrightům doby kamenné" otloukat hlavy pazourkem. Naopak, jejich společnost se otevřela, stala se nezištnější a přátelštější. Pokud někomu natloukli leb pazourkem, pak tomu, kdo tahle nová pravidla spolupráce odmítal či sabotoval. Určitě stojí za zvážení, zda východisko z té dnešní krize ve sdílení informací nevede podobnými cestičkami.
P.S. Autor se dobrovolně přiznává, že se dopustil „vizuální a elektronické krádeže“ a využil komentáře Marka Pagela „Adapted to culture“, který byl zveřejněn v Nature 16. února 2012. (Pagel M.: Nature 482, 297-299). Za polehčující okolnost lze snad uznat, že se o Pagelovy myšlenky nezištně podělil se čtenáři Bigblogeru a těchto stránek.
zdroj:
odkaz
Čítajte viac:
odkaz
