Odovzdanosť do Božej vôle I. O velkém štěstí duší, které žijí v tomto světě odevzdány do vůle Boží.
1. Odevzdanost do vůle Boží zjednává duši velké štěstí v tomto životě.
Cíl těchto duchovních cvičení jest přivésti vás, křesťanské duše, k čisté lásce Boží, k odevzdanosti do jeho božské vůle, upevniti vás navždy v této krásné ctnosti tak, abyste příště dýchaly jen Božím zalíbením ve všech věcech a aby jeho svatá vůle sama jen vás v budoucnosti řídila. Proto bych vás chtěl hned na začátku přesvědčiti o velkém štěstí duše v tomto stavu odevzdání.
Poslyšte nejprve, jak kdysi usuzovala jedna duše opravdu duchovní, která byla v tomto stavu. Domnívali se o ní, že jest nešťastná, v bídě a ve velké potřebě věcí nutných k slušnému životu. „Nic takového není pravda”, říkala. „Jsem tak šťastna ve skutečnosti, jak nešťastna v domnění a soudu lidí.”
Což není pravda, že je-li opravdové štěstí na zemi, jest především pro duše, které jsou v tom stavu, že mohou říci: „Stane se jen, co my chceme a jak chceme. Hle, to je stav a prostředí, v němž žiji od oné chvíle, kdy mi Bůh dal milost vstoupiti na tuto cestu odevzdanosti a když z čisté lásky k jeho vůli žiji odevzdána do této božské vůle. Ano, nestane se nic, než co chci, a vše se stane tak, jak chci. Kdy jsem v bídě a nedostatku potřebných věcí k životu, myslím, že je to vůle Boží. Když jsem vystavena všem nepříjemnostem roční doby, když se vidím pokořena, když jest mi odpíráno a když trpím, myslím, že je to vůle Boží. Když se někdy zdá celé mé nitro býti v opuštěnosti, takže prchla veškerá má radost a cítím, že jsem ponořena do hořkosti a smutku, když necítím již ničeho z toho, co jsem nalézala ve věcech Božích, a když Bůh se mnou jedná, jako by byl opravdu Bohem skrytým, v této vnitřní opuštěnosti myslím rovněž, že jest to svatá vůle Boží. A tak ve všech stavech a ve všech okolnostech stane se jen, co chci, aby se stalo, a způsobem, jak chci, aby se to stalo. Chci totiž jen vůli Boží a jsem přesvědčena, že na mně jako na druhých nestane se než sv. vůle Boží.”
Zkušenost také potvrzuje tuto pravdu o štěstí duší, odevzdaných do Boží vůle: zkušenost těch, kteří vstoupili na tuto bohatou cestu odevzdanosti, a zkušenost těch, kteří tam ještě nejsou.
Řekněte mi totiž vy, kteří jste ještě nedošli k této čisté lásce, abyste nechtěli ničeho sebou samými, a chtěli vše jen v řádu vůle Boží; řekněte mi, zdaž není pravda, že váš podíl až dodnes byl neklid, těkání, zmatek a strach? Ach ano, to je stav nešťastný všech duší, které nechtějí, nebo se neodváží odevzdati se jednou dokonale svaté vůli Boží. Jsou tím, čím by nechtěly být, a nejsou to, čím by být chtěly. Protože jsou a zůstávají vlastníky své vůle, jejich podíl je zmítání a ustavičný strach, že budou zaskočeny v tom, co chtějí, že ztratí to, co mají, anebo že nedosáhnou cíle svých žádostí. Jestliže jejich srdce patří ještě světu, jsou ustavičně zneklidňovány tisícerými touhami, které víří v jejich duchu, aniž by se kdy dočkaly jejich naplnění. Jsou-li anebo domnívají-li se, že jsou ve vnitřním životě, aniž by se při tom odevzdaly do Boží vůle pro všechny okolnosti, ve kterých se Bohu zalíbí je držeti, jsou rovněž vydány ustavičným duchovním úzkostem, protože se stále vidí v jiných okolnostech, než by si přály být. Když zpozorují u jiných duší milosti, kterých samy nemohou míti, veta po sebranosti, světle a vroucnějším citu. Počínají vzdychati a naříkati. Vyčítají Bohu, že je opustil ve vnitřní chudobě, temnotách a nuzotě, zatím co jiné duše oplývají útěchami a jsou naplněny přízní Nejvyššího.
Ubohé duše. Protože patří ještě samy sobě a protože se neodváží překročiti práh odevzdanosti, proto se vlekou jako mrtvý život, život zmatku, úzkosti, bázně a ustavičného neklidu.
Docela jinak je s dušemi šťastně odevzdanými do svaté vůle Boží; mají docela opačnou zkušenost než druzí. Duše opravdu odevzdaná již se ničeho nebojí. Nemá co ztratit, protože vše dala, vše ztratila, vše odevzdala láskou do vůle Boží. Nezatouží ani po tom, čeho nemá, ani nebude záviděti to, co mají druzí, protože Bůh a jeho vůle jsou jí vším ve všem. Deus meus et omnia: Bůh mé všechno. Ví, že když Bůh, jenž je dobrota sama, se jí více nesdělí, i když byly odstraněny všechny překážky, totiž dobrovolné připoutání a příchylnost srdce k nedbalostem, že je to jen proto, že nechce. A tak je spokojena i ve svém nedostatku jako jiní ve svém požívání, protože dovede najíti požívání v nedostatku láskyplným spojením, třeba ukřižováním své vůle s vůlí svého Boha. V tom záleží na tomto světě skutečné štěstí.
Ale, jděme ještě dále, abychom se lépe přesvědčili o štěstí duší, které dospěly k tomuto vrcholu odevzdanosti. Jejich štěstí je takové, že s touto odevzdaností nejsou nikdy bohatší duchovně, než když dojdou daleko ve vnitřní chudobě; stávají se bohatí v té míře, v jaké se zdají chudobní. Není totiž opravdu tak chudého stavu v duchovním životě, jehož by neobrátily touto odevzdaností v to, co jest nejbohatší v duchovním životě, totiž v lásku, v jednotu, ve smrt vlastní vůle, a proto také ve svatost. Duši takto odevzdané do vůle Boží stačí pouze vzpomenouti si na tuto svatou, posvěcující vůli ve všech stavech i nejchudších, aby ji přijala, schválila a klaněla se jí ve všem. Vnitřní zkoušky jí slouží k tomu, aby se spojila ještě důvěrněji a ještě láskyplněji s touto vůlí hodnou klanění. Přijímajíc vše, protože Bůh tak chce, ukazuje, že miluje Boha a jeho vůli nejenom tím, že chce, co on chce a nechce, čeho nechce on, nýbrž že to chce i proti své vlastní vůli. A když se odevzdanost stane zvolna životem těchto duší, kdo by pochyboval, že jsou právě bohatý a šťastny a že dokonce nejsou nikdy bohatší a šťastnější, než když jsou chudý a kdy se obohacují svou chudobou a svými bědami? Stačí jen, aby se statečně držely ve své odevzdanosti uprostřed svých vnitřních zkoušek, aby jim tyto zkoušky sloužily k dobrému, aby se spojily ještě důvěrněji, ještě láskyplněji a ještě čistěji s Bohem a s jeho vůlí.
Jest velkým štěstím štěstí těchto duší, které žijí v tomto životě odevzdány do vůle Boží, i když se díváme na toto štěstí jen s hlediska tohoto života. Pravý pokoj a klid totiž máme, jak jsme viděli, jen když máme podíl na této odevzdanosti. Jen ona nás povznáší nad všechno, co by nás mohlo zneklidňovati. Ona nás spojuje tak důvěrně s vůlí Boží, že již nic se nepřihodí, co bychom nechtěli, protože chceme jen tuto vůli Boží. Touto odevzdaností posléze můžeme se obohatiti ve všech svých vnitřních zkouškách, které by na každé jiné cestě než na cestě odevzdanosti mohly býti překážkou našemu duchovnímu pokroku.
2. Odevzdanost do vůle Boží uklidňuje duši před budoucností.
Tento stav odevzdanosti zjednává nám tolik dober pro přítomný život, ale jest ještě větším štěstím, jestliže se na něj díváme s hlediska budoucnosti. Budoucnost je pro nás smrt, kterou očekáváme, a to, čeho bychom se mohli báti neb v co bychom doufali po smrti. Nuže, můžeme tvrditi, že ani to, co je nejstrašnější a nejhroznější ve smrti, nemůže změniti pokoj duše, která žila odevzdána do vůle svého Boha. Smrt, ať je jakkoli hrozná, nemůže nás děsiti ani kaliti našeho míru jinak, než že se nám představuje s tváří, jež patří na čas, jejž končí, anebo s tváří, kterou se dívá na věčnost, kterou začíná. Ale, táži se vás, čeho se může báti vzhledem k času nebo k věčnosti duše odevzdaná, která nemá jiné vůle, než vůle svého Boha? Jak by se mohla báti smrti se strany času, když touto láskyplnou odevzdaností se od všeho odtrhla a odloučila? Jest mrtva v duchu všemu, oč by se mohla smrt odvážiti ji krutě a násilně oloupiti. Láska odevzdanosti to učinila sama klidně a láskyplně.
Proto duše takto odevzdaná nemůže se děsiti a hroziti při pohledu na smrt a všechna její krutá odloučení. Taková duše může totiž říci smrti, že přichází příliš pozdě, že čistá láska k Boží vůli učinila dávno to, co ona by chtěla učiniti, že čistá láska ji šťastně odloučila od přilnutí k životu, ke zdraví, k vážnosti, ke statkům, k rodičům, k přátelům, že nic nechce a nic nemiluje než to, co je v řádu Boží vůle. Tato láska naplnila a dovršila velké dílo, které jí Bůh svěřil: Opus consumavi, quod dedisti mihi, chci říci, smrt vlastní vůle, v níž záleží dokonalá láska a dokonalost lásky, perfecta charitas nulla cupiditas, dokonalá láska znamená: již žádná touha.
Když je pravda, že duše takto odevzdaná má se tak málo čeho bát v hodině smrti v tom, co se týká času, jejž smrt končí, řekněme, že nemá více k obávání se strany věčnosti, kterou smrt zahajuje. Žádný stav na světě by nedal této duši klidné ujištění, které jí dává dokonalá odevzdanost do vůle Boží vzhledem k věčnosti, ať již ji čeká šťastnou anebo ať se jí musí obávati jako nešťastné. Což není naše vlastní vůle jediným dřevem, které hoří podle sv. Bernarda v pekle? Tolle propriam voluntatem et non erit infernus: odstraň vlastní vůli a nebude pekla. Není-li naše vůle podrobena Bohu, když přichází od nás a ne od Boha, nemůže býti nežli hřích a zločin, protože všechno dobré může přijíti jen shůry a může jen v Bohu míti svůj zdroj, v Dobru nejvyšším a v dobrotě podstatné. Omne bonům de sursum est; všechno dobré shůry jest. Nuže, není pravdou, že ze všech duchovních cest není jiné, kde by duše byla více zbavena své vlastní vůle, než jest v této cestě dokonalé odevzdanosti? Všechny kroky, které po ní konáme, znamenají dávání přednosti, přijímání Boží vůle na úkor naší, a proto, kolik obětí vlastní vůle, tolik smrtelných ran k jejímu zničení. Což to není onen blažený stav odevzdanosti do vůle Boží, kde jsme v bezpečí před hrůzami smrti nejenom se strany času, jejž končí, nýbrž také se strany věčnosti, kterou zahajuje? V tomto stavu odevzdanosti nemůžeme neočekávati svatou věčnost, protože jsme zbaveni oné vlastní vůle, jež jediná by nám mohla dát báti se nešťastné věčnosti.
Posléze, jak se báti smrti vzhledem k peklu s tímto stavem odevzdanosti do vůle Boží? Duše totiž vychází z těla s týmiž city a v témž stavu, jež měla, jsouc spojena s tělem. Nuže v pekle nepřestává rouhání proti vůli Boží. Duše nesestoupí do pekel než svými vlastními zbraněmi, praví Duch svatý: descendunt damnati ad inferos cum armis suis, anebo, jak dodává Andělský učitel, s city a stavy, které měly, když byly spojeny s tělem; Cum affectionibus pravis. S city zvrácenými. Jak by tedy bylo možné, aby duše, která žila této láskyplné odevzdanosti všech svých zájmů a sebe samé do vůle Boží, jejíž rozkoší a radostí a slastí bylo býti poddána, na níž se vůle Boží naplnila, ačkoliv ji to třeba mnoho stálo, a jež vychází z těla v témž stavu odevzdanosti a lásky, plném podrobení se vůli svého Boha, jak by bylo možné, aby umírajíc tak, jak žila, byla přijata taková duše do pekla, kde se věčně rouhají vůli Boží? Aestuaverunt aestu magno et blasphemaverunt nomen Domini: hořeli žárem velikým a rouhali se jménu Páně. To je velké štěstí pro duši: žiti v tomto životě odevzdána do vůle Boží, ve všem míti na zřeteli tuto vůli, ať se děje cokoliv, protože vše se děje jen jeho řízením, jak praví velký svatý Augustin: Nihil fit nisi omnipotens fieri vellit: nic se neděje, než co Všemohoucí chce, a dívati se na všechno, abychom to schvalovali a vždycky přijímali.
V tom je pravé štěstí. Činí nás šťastny v přítomném životě pokojem, který nám zprostředkuje, když působí, že se nestane než to, co chceme. Zaručuje nám život budoucí pro smrt i pro věčnost, protože nás staví do počtu oněch šťastných duší, o nichž mluví Písmo, když dí, že ti, kteří ztratí láskou své duše v tomto světě v rukou Boží vůle, zachraňují ji pro život věčný a věčnou blaženost.
odkaz
