Ísť na začiatok.
prihlásenie:
Registrácia  |  Zabudnuté heslo
tu sa nachádzate: hlavná stránka  Veda  téma
kategórie:  

Je náš vesmír "počítačová simulace"?

3
reakcií
147
prečítaní
Tému 15. novembra 2022, 14:31 založil Fotón.

podobné témy:

názov témy
posledná
reakcií
22. 04. 2012
128
 
 


1.
označiť príspevok

Fotón
   15. 11. 2022, 14:31 avatar
Rozdíl mezi virtuální realitou třeba z filmu Matrix a naší starou dobrou realitou je jen v tom, jakým typem jevových mechanismů je vytvářena. V prvém případě jsou to počítačové algoritmy, v druhém přirozené fyzikální "stroje".
Protože na ten článek pořád odkazuju, rozhodl jsem se ho zveřejnit také touto cestou. Jde o stařičký příspěvek na konferenci Modelling and Simulation of Systems MOSIS'97, konkrétně v roce 1997, kde jsem vystoupil tehdy jako pracovník Ústavu aplikované matematiky a výpočetní techniky Přírodovědecké fakulty UK. Je to k nalezení ve sborníku konference ISBN 80-85988-17-8, str. 7 až 12. Dnes už bych pár věcí korigoval, ale hlavní smysl zůstává zachován.

Abstrakt :
Skutečnost, ve které žijeme, není příliš userfriendly. Její fyzikální zákony jsou na nás nezávislé. Existuje možnost vytvořit si umělou realitu s umělými fyzikálními zákony? Virtuální realita je prvním krokem v tomto směru, je vždy ale jen modelem skutečnosti a nikdy nemůže mít statut skutečnosti. Virtuální realita je totiž na rozdíl od skutečnosti vytvářena jevovými (počítačovými) "stroji". Nikoliv. Snadno lze ukázat, že i skutečnost je vytvářena jevovými "stroji", jen přirozeného fyzikálního původu. Každá nedokonalost dnešní virtuální reality je technická a je možné vytvořit takovou virtuální realitu, která je od skutečnosti nerozlišitelná. Skutečnost se tak jeví jen jako přirozená virtuální realita. Výjimečnost skutečnosti je dána jen pevností vězení fyzikálních zákonů a neměnností fyzikálních a smyslových jevových mechanismů.

____________________________________________________________

Již dávno člověk zjistil, že okolní svět, kterému říká realita, není příliš userfriendly, tedy k člověku přívětivý. Proto si jej mění podle vlastních představ, staví města, kácí lesy.... Tyto jeho snahy mají však mnohá omezení. Ve svém okolí nemůže mnohé změnit. Zejména nemůže měnit směřování času a fyzikální zákony. Chybný krok při chirurgické operaci nelze vzít zpět a může stát člověka život. Podobné důsledky může mít chybný krok při výuce pilotování letadla. Fyzikální zákony jsou neúprosné. Vědci zatím fyzikální zákony a skutečnost jen vykládali, je ale na čas je změnit . Je na čase si udělat novou skutečnost. Virtuální realita se může jevit jako první náznak na této cestě. Ta ale přece, podle názoru většiny, nemůže být skutečnou realitou, bude vždy jen zjednodušeným modelem. Abychom zjistili, jestli skutečně virtuální realita může někdy v budoucnu být rovnocenná pravé skutečnosti, musíme přesně vědět, co je skutečnost a co je virtuální realita. U virtuální reality to zřejmě nebude problém. Virtuální realita je prostoročasové prostředí 3D prostoru a času a předmětů v nich. V tomto prostředí se nalézáme, jsme v něm ponořeni, a můžeme jen ovlivňovat a ono působí na nás. Toto prostředí je vytvořeno hardwarovými a softwarovými stroji, které působí na naše smysly. Tato představa je ale jen podoba virtuální reality a to existující v současnosti. Jsou možnosti naše smyslové orgány obejít, používat jiné než hardwarové stroje, vytvářet jiný než 4D prostoročas a podobně. Skutečnost je ale něco zcela jiného než námi právě definovaná virtuální realita. Je to přece svět sám o sobě, takový, jaký je. A není tvořen žádnými stroji, které působí na naše smysly! Opravdu?
Je dobré si uvědomit, že už naše smysly jsou vlastně stroje na zpracování informací, které signály z okolí mění na signály neurochemické. Tyto smyslové stroje jsou v současnosti společné virtuální realitě i realitě. V každém případě se v nich signály z okolí (ať už přirozeného nebo umělého) zjednodušují. Například oko má jistou citlivost a rozlišovací schopnost. V okolí je možné zaznamenat daleko více informací než zaznamenává naše oko. O tom svědčí oko orla, které vidí 8x menší podrobnosti než naše. V oku (a v každém smyslu) je jistý rastr, kterým se informace filtruje a zjednodušuje. Aby mohla být virtuální realita rovnocenná skutečnosti, musely by být v této pravé skutečnosti stroje, které vytváří onen vjem prostoru a celého okolí, na který jsme zvyklí. A tak tomu také je. V okolí existuje další druh jevových strojů - fyzikální jevové stroje.

Vizuálně vnímáme nějaký předmět jen díky tomu, že odráží a také pohlcuje a vyzařuje určité elektromagnetické záření. Za příklad si můžeme vzít právě ono vyzařování. Tomu musí předcházet pohlcení fotonů určité vlnové délky. Ona vlnová délka je dána energetickými hladinami určenými kvantově. Kvantová mechanika dost přesně říká, jaké barvu světla budou vyzařovat jaké atomy. Těleso je v tomto smyslu jen stroj na vysílání fotonů. Tento stroj ale může vysílat jiné barvy paprsků, pokud předmět ozáříme světlem jiné vlnové délky. Navíc vidíme jen povrch předmětu a vnitřek si často domýšlíme podle svých zkušeností. Nelze říci, že světlo jiné barvy dodá předmětu jinou barvu než ve skutečnosti má, protože to, že ve slunečním záření jsou právě ty barvy, které tam jsou (ty, které smícháním dávají bílou) je věc náhody. Je to dáno tím, že právě v oblasti viditelného světla svítí naše Slunce nejjasněji (viz obrázek č.1) u-blogidnes.1gr.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk a proto při vývoji druhů měly výhodu ty druhy, které vnímaly zhruba tyto vlnové délky. (Každý fotograf ví, že čím větší intenzita světla, tím se lépe fotí (pro oko vnímá), protože je největší hloubka ostrosti a rozeznávají se nejmenší podrobnosti.) V hypotéze je možné říci, že kdyby byly nejvýhodnější jiné vlnové délky (např. bychom žili u jiného typu hvězdy), právě jejich smíchání by vytvořilo bílé světlo. A barvy předmětů by se jevily právě v tomto osvětlení jako barvy skutečné. Podoba skutečnosti ve své vizuální složce je tak závislá na spektrální třídě hvězdy, v jejíž blízkosti se pozorovatel nalézá. Skutečnost (ve své vizuální složce) je v tomto smyslu relativní, platná jen za určitých podmínek. Podoba vizuální skutečnosti je navíc závislá i na chemickém složení naší atmosféry a na fyzikálních vlastnostech světla. Světlo je elektromagnetické záření, tedy vlnění. Vlnění není schopno dobře zaznamenat předměty menší než půlvlna tohoto záření. Záření, kterým pozorujeme, musí mít tedy vlnové délky menší než řádově 1 milimetr. Jinak by naši předci nerozeznali jedovaté bobule či vzorek na těle jedovatého hada nebo hmyzu a měli by tak menší šanci na přežití. Život jim usnadňovalo třeba i pěstování obilí či sběr kořínků a plodů velkých třeba centimetr a méně. Když se ale vrátíme ke složení atmosféry, zjistíme, že pro velkou část záření je současná atmosféra Země neprostupná. Infračervené záření pohlcuje vodní pára, vysokoenergetické paprsky X s velmi krátkou vlnovou délkou absorbuje kyslík a dusík, a záření ultrafialové ze souvislosti s ozónovými dírami známý ozón. Vlastně existují v atmosféře z hlediska vlnové délky jen 3 okna, kterými se záření dostane až na povrch Země (viz obrázek č. 2). u-blogidnes.1gr.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk

Největší okno, počínající asi u 10 na -3 metru a končící u 10 metrů, se pro vnímání nehodí pro svou velkou vlnovou délku a malou intenzitu světla. Ze zbývajících dvou malých vybrala matka příroda to levé již zmíněnou "volbou" spektrální třídy naší životodárné hvězdy. Celé naše okolí je tedy fyzikální stroj, který vyrábí jevy určitého typu a konkrétní podoby. Souhrnu těchto jevů říkáme skutečnost. I pravá skutečnost je tedy produktem jevových strojů a v tomto smyslu se neliší od virtuální reality. Liší se jen typem jevových strojů, které ji vytvářejí. Všechny ostatní rozdíly vnímané dnes jako nedostatky virtuální reality, jsou jen technickým problémem a je možné je vyřešit. Malou saturaci (výraznost) barev obrazovek virtuálních přileb se již podařilo vyřešit (za cenu 2000 USD), malé rozlišení těchto obrazovek je otázkou vývoje a ceny hardwaru. Zdá se, že na dokonalé zmatení oka bude stačit 5000 x 3000 bodů obrazovky v 16 miliónech barev. Pomalost virtuální reality, kdy počítač nestačí překreslovat scenérii kolem člověka, protože pozorovatel příliš rychle otáčí hlavou, je otázkou dalšího vývoje rychlosti počítačů. Bude stačit 25 obrázků, nanejvýš 100 obrázků za vteřinu. U šálení sluchu je hlavním problémem vnímání prostorového zvuku tak, abyste například skřivánka slyšeli nad sebou. Je zajímavé, že zde je výpočetní náročnost dána tím, že jestliže chceme pouštět 3D zvuk do sluchátek, pak je nutné znát přesný tvar ušního boltce dotyčné osoby. Ten je totiž naprosto unikátní, stejně jako otisky prstů a rozhoduje o tom, jak se přicházející zvuk bude lámat do vnitřního ucha. Způsob lomu, spolu se sílou a zpoždění zvuku (jde-li zvuk zleva, uslyší jej člověk levých uchem silněji a dříve) rozhoduje o lokalizaci zdroje zvuku mozkem. Možnou metodou dokonalé iluze je tvar ucha laserově naskenovovat a převést jej do matematického modelu v počítači. Tímto modelem pak přefiltrovat každý zvuk. Praxe ukazuje, že potom člověk skutečně slyší prostorově. Podobně by bylo možné rozebírat technické obtíže šálení každého smyslu a jejich složek a stále by se nikde nenarazilo na skutečně principiální překážky. Virtuální realita může být v budoucnu tak dokonalá, že bude prakticky nerozeznatelná od skutečnosti. Kdyby do takové virtuální reality bylo již od mládí ponořeno dítě, nepochybovalo by o tom, že je to pravá skutečnost. V podobné situaci jsme ostatně i my, kteří jsme ponořeni v přirozené realitě . Ta je vytvořena, jak se ukazuje podle posledních postupně ověřovaných fyzikálních hypotéz, fluktuací jedenáctirozměrného prostoročasového vakua. Celý náš vesmír by pak byla zvláštní virtuální realita, vzniklá pravděpodobně přirozeným způsobem. Pak bychom mohli pojetí obrátit a tvrdit, že naše stará dobrá skutečnost je jen speciální, samovolně vzniklý druh virtuální reality. Prostě na světě není nic než jevy. Předcházející výklad ale nevysvětluje naprosto výjimečné postavení skutečnosti, její zdánlivou jedinečnost a neměnnost. Neměnnost této reality je dána opravdu velmi pomalým vývojem smyslových, fyzikálních a také rozumových jevových strojů, které ji vytvářejí. K obhájení faktu jejich pohybu stačí podotknout, že náš vesmír (tzv. metagalaxie) s jeho fyzikálními zákony někdy vznikl (asi před 15 miliardami let). Po vzniku vesmíru se fyzikální zákony vyvíjely - spontánním narušením symetrie vznikaly jednotlivé interakce, silná, slabá, elektromagnetická a gravitační. Stejně vznikl člověk se svými smysly a rozumem. Jak fyzikální zákony, tak smysly i lidský rozum se stále vyvíjejí, jen z našeho hlediska neviditelně (zejména smysly). Tento pohyb nemůžeme snadno zaznamenat podobně jako je těžké zaznamenat pohyb kontinentů například ze stavu jednoho prakontinentu, Pangey do současné podoby. Všechny jevové stroje vytvářející naši realitu jsou tedy velmi stabilní a odtud pochází ona výjimečná stabilita skutečnosti. Druhým důvodem neviditelnosti toho, že skutečnost je pouze jevového charakteru je naše centrální postavení v ní (pro nás) a náš zvyk na tuto podobu skutečnosti. Vše pozorujeme ze svého hlediska a to již od narození. Od narození nevnímáme jinak než jak nám přikazují fyzikální zákony v naší oblasti (jde o strukturní a časovou velikost, typ prostoročasu apod.). To je dáno tím, že jsme se narodili na daném místě (například u určitého typu hvězdy) a do těla daných fyzikálních vlastností. Výběr za nás učinila matka příroda a my jsme touto její náhodnou "volbou" téměř dokonale uvězněni. Toto naše vězení vlastní skutečnosti se projevuje jako vězení našeho prostoru, vězení našeho času, vězení světla (elektromagnetického záření), což se rovná vězení teorie relativity, vězení kvantové mechaniky, vězení našeho ega neboli vězení vlastního vědomí a vězení vlastních smyslů. Nemůžeme vnímat a uvažovat bez svého vědomí, nemůžeme žít mimo prostor a čas, mimo zákony teorie relativity a kvantové mechaniky atd. Všechna tato vězení jsou v tuto chvíli pro nás nepřekonatelná (nebo alespoň nepřekonaná) a deformují náš obraz okolního světa. Tomu deformovanému výsledku říkáme skutečnost. Skutečnost je totiž právě systém jevů na stěnách těchto a dalších vězení, je to systém jevů na našem horizontu. Jako taková je ale skutečnost "zbabělou" kategorií, stejně jako pravda nebo bůh. S posunem horizontu se totiž také posouvá na novou "pozici". "Utíká" před stále větší svobodou, kterou nám poskytuje náš rozumu dalšími znalostmi. Právě znalosti jsou tím, co nám dává možnost jednotlivá vězení postupně opouštět. Příklady projevů takových jevových vězení mohou být velmi názorné. Již jsme si řekli, že z elektromagnetického spektra vnímáme zrakem pouze úzkou část. Vlnové délky mohou začínat někde u 4.10 na -35 m a končit daleko dále než u délek kilometrových a delších. Když zrakem vidíme jen vlnové délky 400-750 nm (=10 ńa -9 m), znamená to, že vidíme daleko méně než 1 tisícinu celého spektra. Tomu, co zbude, říkáme skutečnost. u-blogidnes.1gr.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk I to málo, co vidíme, vidíme deformovaně. O tom nás může přesvědčit třetí obrázek. Ten znázorňuje citlivost lidského oka na jednotlivé vlnové délky viditelného světla. Ukazuje, že nejen že vidíme různé barvy různou intenzitou (barvy jsou ve skutečnosti jinak výrazné, než je vidíme), ale dokonce selektivní citlivost našeho oka závisí na intenzitě tohoto světla. Známý Purkyňův jev popisuje vidění za šera, kdy vidíme jasněji jiné barvy než jsme jako jasné viděli za plného světla. Vizuální skutečnost je tedy dokonce proměnlivá podle intenzity osvětlení. Samozřejmě, že není problém takové deformované vnímání doložit na všech dalších smyslech. Všechny smysly dělají jen úzký výběr ze všech signálu a to nejen co do jejich frekvence či velikosti, ale také intenzity (příliš slabé světlo už neuvidíme). Zdánlivou absolutní objektivitu skutečnosti můžeme "dorazit" tím, že si uvědomíme, že i naše smysly vybírají z mnoha známých i neznámých interakcí a částic. Nevnímáme neutrina, které námi procházejí a spoustu dalších částic, nevnímáme jaderné síly (silné síly) a síly radioaktivního rozpadu (slabé síly) ani síly gravitační. Silné a slabé síly mají totiž příliš malý dosah, gravitace je v našich měřítkách příliš slabá. Jen elektromagnetické záření je člověku "přiměřené". Z hlediska všech interakcí a částic děláme zase jen úzký výběr. Jím jsme uvězněni a měnit jej, uvolňovat stěny vězení, můžeme jen velmi, velmi pomalu. Z hlediska přirozeného světa s tím nemůžeme dělat vlastně nic. Toto uvěznění je ale také zároveň základem blahodárné stability a spolehlivosti naší skutečnosti. Ano, naše skutečnost je jen speciální a náhodnými procesy při vzniku vesmíru (či jindy) mohla být velmi odlišná. Leč je taková jaká je, a pro náš přirozený i vědecký svět je dosti spolehlivým základem. Prostě matka příroda má velmi pomalý inovační cyklus naší přirozené virtuální reality a než bude k dispozici nový "model", uběhne spousta času. Přesto, že je skutečnost jen relativní, je to obvyklé a stálé prostředí, ve kterém se pohybujeme tak snadno, jak v našem vlastním, dobře zařízeném domě. Však je to také naše vlastní realita, kterou jsme pomohli světu vytvořit našimi smyslu a rozumem. Neměli bychom být tak egocentričtí či antropocentričtí, abychom ji považovali za zcela absolutní.

Jan Fikáček
www.fikacek.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk
fikacek.blog.idnes.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk

Literatura :
1. Fikáček Jan : Technologie výroby skutečnosti (viz www.fikacek.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk )
2. Grygar Jiří, Horský Zdeněk, Mayer Pavel : Vesmír. Praha Mladá fronta 1993
3. Hawking Stephen, Penrose Roger : The Nature of Space and Time. Princeton, New Jersey. Princeton University Press 1996.
4. Slavíček Emil, Wagner Jiří : Fyzika pro chemiky. Praha : SNTL 1971.
5. Úvodní foto k perexu: bonusweb.idnes.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk
Súhlasí Scarlette


4.
označiť príspevok

Fotón
   15. 11. 2022, 15:52 avatar
Jan Fikáček vystudoval chemii, kybernetiku a teorii systémů (interdisciplinární studia) a je typem obecně uvažujícího člověka někde na pomezí mezi přírodními vědami a filosofií. Roky vyučoval filosofii fyziky a virtuální reality na PřF a MFF UK v Praze (a v té době odmítal tituly jako Doc. nebo CSc.). Od září 2021 PhD se zaměřením na filosofii fyziky a matematiky. Pracoval jako evropský expert pro "Future and Emerging Technologies". V letech 1991-7 byl předsedou společnosti Mensa ČR. Je členem světové vědecké Společnosti pro filosofii času. Absolvent Oxfordského kurzu filosofie vědy.


2.
označiť príspevok

Fotón
   15. 11. 2022, 15:35 avatar
Kdo shlédl film Matrix, musel si uvědomit to, co Stanislaw Lem napsal už v roce 1964. Že realitu lze simulovat tak, aby ta virtuální byla k nerozeznání od té pravé. Z toho ale plyne otázka. Je vůbec nějaká pravá skutečnost ?
To, že žijeme v jakémsi "Matrixu" je dnes vlastně velmi patrné. Náš přirozený svět s jeho auty, domy, lidmi a Zemí, je jen velmi zjednodušený dojem, který nám souhrnně poskytuje spolupráce našich smyslů s hlubší realitou obrovského množství interagujících elementárních částic. Stačí si jen uvědomit, jak složitá je cesta zrakového vnímání. Nevidíme přímo objekty, ale jejich "posly", fotony, které vyjadřují vlastnosti elektronové slupky atomů, konkrétně rozdíly energií elektronových drah, ve formě různých frekvencí. My ale nevnímáme ani energetické rozdíly elektronů, ani jejich výsledek, frekvence, ale něco jiného - barvy.

Fotony ostatně také nevnímáme, ty jsou pohlceny sítnicí, která je velmi složitou elektrochemickou reakcí změní v nervové signály. Ty jsou velmi složitě zpracovány mozkem, leccos je doplněno, něco ignorováno a teprve výsledek vidíme. Nemluvíme už ani o tom, že předměty kolem nás jsou prakticky prázdná "vata" a hmatáme je jen proto, že jsme tatáž vata. Přesto je náš okolní svět objektivní, protože nemůžeme nijak ovlivnit fyziku okolního světa, stejně jako nemůžeme ovlivnit "mechanismy" našich smyslů. To je naše životní jistota. Naše přirozená skutečnost je neměnná, pevná a stálá "iluze". Jenže v tom případě z otázky, je-li náš svět "Matrix", zbyla jen otázka, jestli někdo onen "Matrix" vyrobil. Nebo jestli je náš svět pouze Přirozená virtuální realita, jak se navrhuje v blogu s tímto názvem. Oxfordský filosof Nick Bostrom vymyslel v roce 2003 trilema, tedy úvahu, která nás nutí vybrat si jednu tří možností a žádnou jinou a vede k názoru, že žijeme v simulaci, kterou vytvořili naši potomci v budoucnosti.

"Buď (1) lidstvo vymře předtím, než by bylo schopné masivních simulací ve vesmírném měřítku, nebo (2) naše vzdálené potomky nebude lákat provádět takové simulace, anebo (3) takřka jistě teď žijeme v takové hyperpočítačové simulaci."

Jedné prosté chyby v této úvaze všimneme hned. Platí-li (3), nejsou to naši potomci, kdo vytvořili tuto simulaci, protože počítačová postavička nemůže vzniknout dříve než programátor, který ji stvoří. Pak je také jasné, že museli existovat reální, nesimulovaní předci "programátorů". Jediné, co je nade vší pochybnost jisté, je přece jen existence reality. :-)

Mohou tady být etická dilemata, která znemožní simulaci, a o takových hovoří i sám Bostrom. Doveďme je do důsledku a uvažme, že by "programátoři" museli vědomě programovat třeba i 2. světovou válku se všemi oběťmi a veškerým lidským utrpením. Pouvažujme ale hlavně, jaké jsou vlastnosti počítačových simulací. Simulace mají smysl jen tehdy, když jsou podstatně rychlejší než simulované procesy. Asi by historikům-"programátorům" nestálo za to realizovat simulaci Římské říše, která by trvala 1000 let. Stejně nutně se musí simulace odehrávat na podstatně menším prostoru, než proces, který simuluje. Srážka galaxií, simulovaných superpočítači se vejde do jedné místnosti. Námitku, že simulovaný prostor může být ale obrovský, lze snadno vyvrátit tím, že tisíce světelných let, které se připisují rozměrům oněch srážejících se galaxií, to je jen popisek "mapy" oněch galaxií, ne reálná velikost, která by vyžadovala stejné množství atomů jako reálné galaxie. Chceme-li to ještě jinak, najděme si společný základ galaxie a její simulace. To jsou atomy. Celá galaxie má astronomicky více atomů než superpočítač, který ji simuluje. Simulovaná Mléčná dráha je jen nepatrným smítkem uvnitř reálné Mléčné dráhy. Tedy představa našeho vesmíru jako simulace vyžaduje nutně existenci nejméně triliardkrát většího hyper-vesmíru, než je ten náš, přitom stejného, se stejnými fyzikálními zákony. Jinak by totiž simulace neměla smysl, kdyby to nebyly "stejné" vesmíry. Samozřejmě tento hyper-vesmír by musel být i hyper-pomalý. Musel by se vyvíjet od velkého třesku řádově třeba triliardkrát delší dobu než našich 14 miliard let. Jediná cesta, která by mohla zmenšit simulaci a tím i hyper-vesmír, který taková simulace vyžaduje, by mohlo být omezení struktury do hloubky. Kdyby náš svět byl na určité blízké úrovni rozmazaný. Kvantová neurčitost to ale těžko bude, protože při extrémní energii lze principiálně dosáhnout přesnosti Planckovy délky - 1.6 x 10^-35 metru. Nehledě na to, že kvantová neurčitost není principiální a cesta do hlubin bude zřejmě časem pokračovat. Obecně je simulace rozeznatelná tak, že lze najít limity strukturní hloubky resp. limity rozlišení při pozorování velkých vzdáleností, které nám vracejí hrubě neostrý obraz, který není žádný způsobem možné zaostřit. To nikde nevidíme. S pravděpodobností blížící se jistotě tak můžeme prohlásit, že v simulaci nežijeme a že náš vesmír je originál. Překvapivě náš názor může podpořit i teorie chaosu, známý efekt motýlích křídel či vyhynutí dinosaurů. Jde o to, že takto komplikované procesy, takové drobnosti, které ve výsledku ovlivní celou simulaci, či tak vzdálené vlivy, které způsobily třeba smrt dinosaurů na Zemi, by vyžadovaly simulaci ještě daleko náročnější a "počítač" ještě o hodně větší než trilión násobek našeho vesmíru. Proč by si "programátor" tak zbytečně komplikoval simulaci? Když se nenecháme unést povrchním dojmem složitosti počítače, který dokáže jen složitější exaktní výpočty, než jsou vědomé výpočty člověka, jinak je ale vlastně daleko jednodušší i než materiál, ze kterého je postaven, uvidíme pravou podstatu simulačního omylu. To, že nová hračka, počítač, je v něčem schopnější než my, ještě neznamená, že je složitější i jen než kus hmoty, ze které je postaven. To vyplyne už z toho, že tento počítač není schopen ani ten kus hmoty v reálném čase simulovat na kvantové úrovni. Omezenost počítače, stejně jako lidského vědomí, je v jeho lokálnosti, existenci na jednom místě, což je v kontrastu s vesmírem, který je rozprostraněn do obrovských dálav. Simulace vesmíru ve vesmíru samém, dokonce v jedné jeho "tečce", je možná jedině za cenu neskutečně obrovského zjednodušení. Toto zjednodušení v našem světě nepozorujeme, tedy náš svět není simulace. Podstatou myšlenky simulace je naše naivní představa, že naše počítačová technologie je dokonalá. I kdyby nějaká inteligence stvořila náš vesmír, proč by to dělala tak primitivní technologií jako jsou naše počítače? Přijde mi to podobné, jako si lidi kdysi dávno představovali, že za pohybem planet je mechanika táhel a koleček. Dnes neznáme nic lepšího než počítače, takže sebestředně plodíme naivity typu počítačové simulace. Počítače ale začínaly nesměle za války, tedy se vyvíjejí ne víc než 60 let. Můžeme říci, že za dalších 100 let nebudeme mít lepší technologii? Nebo za tisíc nebo za milión let?

fikacek.blog.idnes.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk


3.
označiť príspevok

Fotón
   15. 11. 2022, 15:44 avatar
Dnes nám fyzika a fyziologie ukázaly, že to, co vnímáme, je něco o dost jiného než to, co je kolem nás. Předměty k nám vysílají fotony určitých frekvencí, my však nevidíme frekvence, ale barvy (viz Nejsou barvy a zvuky pouhá iluze? Něco, co v realitě vůbec neexistuje?) Když se dotýkáme jabka, tak se ho vlastně ani nedotkneme, atomy naší ruky se zastaví před ním a vyměňují si s atomy jablka odpuzující fotony. (Blíže třeba Je skutečnost jen úporný předsudek? A co to vlastně je? nebo Můžeme se stát "mlhou"? A budeme v budoucnu procházet zdí?)

V roce 1964 napsal Stanislaw Lem ve své Sumě technologiae představu "magnetofonu", který nahraje ze všech nervů signály, které nám vytváří rozkvetlá zahrada, v níž sedíme. Signály ze zrakových nervů, čichových a hmatových nervů. Pak si představil, že se člověk umístí do temné místnosti do vany s vodou 37 stupňů teplou. To vše, aby odblokoval signály do všech smyslů. A pak se začnou z onoho "magnetofonu" do nervů přehrávat všechny ty signály, které nám vytvořily představu oné zahrady. Viděli bychom tuto zahradu, cítili i hmatali. Jen na naše akce by zahrada nereagovala.

To dotáhl do dokonalosti film Matrix, kde počítačem vytvořený svět umí na naše akce také přiměřeně reagovat. Prostě je Matrix obvyklá virtuální realita, jen dovedená do dokonalosti. Z toho jasně pochopíme, že náš okolí svět je jakási "virtuální realita", protože věci kolem nás jsou vytvářeny od úrovně elementárních částic určitými jevovými "stroji". Například pevné objekty jsou složeny z atomů, jejichž jádra kdyby byla velká jako basketbalový míč, pak by první elektrony obíhaly několik kilometrů daleko (nebudeme teď řešit, že jsou tak nějak všude, soudě podle jejich kvantové vlnové funkce). Obvyklé objekty jsou tedy jedno velké prázdno, které se jen tváří jako neprostupná látka. Všechno to docela připomíná Berkeleye s jeho představou, že okolní svět vytváříme svým vědomím. Matrix je jen vytvářen jiným "vědomím" než tím naším.. Budeme teď řešit jen technologii takového virtuální reality, a to dokonce jen jeden její rys. Je to takzvaná lokálnost. (Blíže viz Proč není myšlení to na světě nejdokonalejší?) Naše počítače i ten, co máme v hlavě, mozek, jsou lokální. Tento termín pochází z fyziky, konkrétně z teorie relativity. Tam je limit rychlosti a to rychlost světla. Když chceme něco pozorovat či měřit, jsme na jednom místě a když chceme provést nějaký experiment daleko, "dosáhneme" to jen do nejbližšího okolí (viz kosmické sondy u planet naší Sluneční soustavy). Ve vesmíru, i kdybychom letěli maximální "povolenou" rychlostí tedy rychlostí světla, se nikam nedostaneme. Nejbližší hvězda je 4 roky letu daleko. Kdybychom chtěli dál, začne být takové cestování už úplný nesmysl. 50 let tam a 50 zpátky? A i kdybychom chtěli jen poslat na Zemi informace o nalezeném, tak dojde za stejných 50 let. Zásadní roli tedy tu hraje i časová lokálnost. Žijeme i v čase vlastně téměř na jednom místě, když se na věc podíváme z hlediska stáří vesmíru (neřku-li multivesmíru). Lidská činnost má pro nás smysl jen v krátkém čase (o čemž "svědčí" chování politických představitelů, kteří se nezajímají o to, co se stane po jejich volebním období). Naše sebestřednost vychází logicky z naší lokálnosti. Když je náš vesmír tak obrovský a dál se zvětšuje a když je tak starý a dále stárne, nějak na něj náš časoprostorově lokální mozeček a časoprostorově omezené počítače nestačí. Ano, existují počítačové simulace celého vesmíru předvádějící celých 14 miliard let, co vesmír trvá. Jenže bodem v takové simulaci už není ani galaxie, nemluvě o atomech či fotonech a jiných částicích ve vesmíru. Takový model je tedy extrémně zjednodušený co do strukturní hloubky. To připomíná, že jsme lokální i co se týče strukturních úrovní, jsme strukturně lokální. Před pár stoletími jsme pomalu ani netušili, že existují buňky, o molekulách, atomech a částicích ani nemluvě. Teď na nás vykukují superstruny či prostoročasové "atomy". Nedávno jsme si mysleli, že je jen Země a báň kolem. Pak jsme objevili, že ta světýlka jsou hvězdy, nebo dokonce galaxie, jichž existují i kupy. A tyto že se skládají do vláken. A že vesmír je jen nepatrnou částí multivesmíru.

Problém je tu v tom, že superpočítač, který má simulovat náš vesmír, má konečnou rychlost výpočtu, konečnou paměť, je lokální, tak prostě musí silně zjednodušovat. Dovedete si představit počítač, který by uměl udělat simulaci celého vesmíru od úrovně superstrun a po celých 14 miliard let? Těžko. Rozumnou cestou tady je jedině distribuce výpočtu, mít počítače "všude". Ostatně takhle funguje internet a mobily. Není jeden počítač, ale miliardy na různých místech. Úloha se řeší na tom místě, kde vznikla, jeho výsledek se může, ale nemusí přenášet. Není jeden centrální počítač, který všechno vypočte a výsledky rozešle na všechny strany. Výsledky by ani nestihl rozeslat do všech míst vesmíru, protože je rychlost světla velmi pomalá. A co je tedy ideál takového přístupu? To je prosté. Aby tím "strojem", který vytváří realitu, bylo něco všudypřítomného, aby to byl každý atom, každá elementární částice, každý bod prostoročasu (prostoročasový "atom" a současně každá strukturní úroveň, a to po celou dobu existence vesmíru. Co jsme si to ale teď popsali? No přece náš vesmír, matku přírodu. Ta je všudypřítomná, takže má daleko lepší distribuovanou "výpočetní síť" než jsou naše lokální počítače či droboučké, lokální výpočetní sítě jako internet. Internet navíc existuje jen zlomek času a funguje jen na určité omezené strukturní úrovni, je i časově a strukturně lokální, omezený. Všechny inteligence, která známe (lidi, zvířata, umělá "inteligence", jsou hrubě prostorově lokální, jsou lokální i časově a strukturně. Takového "výpočetní systémy" nejsou schopny svými výpočetními výkony a svým rozložením simulovat celý vesmír, po celý jeho čas a ve všech jeho (potenciálně "nekonečně" mnoha) strukturních úrovních. Museli bychom se pustit do bájí a pohádek a vycucat si prstu, že existuje nějaká všudypřítomná, nekonečně dlouho existující, všechny strukturní úrovně pronikající inteligence, abychom se dostali k tak velkému výpočetnímu výkonu a tak všudypřítomnému (který byl nepotřeboval přenášet informace rychlostí světla). Jenže taková představa popírá samotnou podstatu definice myslící entity. Nezbývá tedy než přijmout, že žijeme ve virtuální realitě, která je ale přirozená, bez stvořitele, který v celé koncepci jen skřípe a bez nějž je ta představa bezproblémová a krásná. Virtuální realitu vytvářejí všudypřítomné "počítače" zvané atomy, fotony, elementární částice a pole (například gravitační). Tím, že informace nemusíme přenášet, se vyhneme třem nepříjemným kybernetickým zákonům, a to že přenos informace je vždy její zpoždění, ztráta a zkreslení.

Jan Fikáček

fikacek.blog.idnes.cz Tento odkaz smeruje mimo DF.sk
váš príspevok

Pridávať príspevky môžu iba zaregistrovaní účastníci fóra.

Som zaregistrovaný

nick: heslo:
zostať trvalo prihlásený    
Nie som zaregistrovaný

Vaša prezývka:  

Po zaregistrovaní budete automaticky presmerovaní do tejto témy.

najnovšie príspevky na celom fóre

dnes, 22:31,  53- zase až takým blbcom sa nemusíš robiť. Napíšeš mi sem jediného oligarchu, ktorý...
dnes, 22:23,  72- zase až tak čitateľný nemusíš byť, lebo si tým zužuješ svoj typický manévrovací...
dnes, 20:03,  dedku vdaka Ukrajinskej neuveritelnej odvahe moťe skoncit rusko a jeho vsivava politika a jej...
dnes, 19:34,  dedku ty si mimo.....ruska škola ti pokaličila rozum......pokrok v analýze dedku...
dnes, 19:13,  Nadja prepáč , ale som úplne vyvedený z konceptu , keď si to tak pochopila. Nedivil by som...
dnes, 19:10,  Nadja dobre , dobre Nádienka stačí je to ok. Vieš v tej ´6´ sa ti snažím vysvetliť ,...
dnes, 18:57,  To chceš ako povedať, že Putin začal vojnu preto, aby mohol prezbrojiť armádu?
dnes, 18:52,  Nadja je tu taká malá chyba. Naozaj si myslíš , že to sú sumy , ktoré sa podieľajú na...
dnes, 18:49,  5/: mimochodom mam tu prave clanok s vyjadrenim finskej premierky . mimochodom mam tu prave...
dnes, 18:48,  Píšeš: " Havran si nepletie to čo vie s tým čo chce." Preto sa pýtam, čo...
dnes, 18:45,  Nadja ako si na to prišla , že niečo chcem? Ešte si pár krát prečítaj "5" , je...
dnes, 18:35,  kntsz na to nemusíš byť baba Vanga, stačilo chápať čo vyvádzal Bača z hôr na...
dnes, 18:33,  Havranko, a povedz, čo chceš? :) Neviem v čom si protirečím, napíš.
dnes, 18:29,  V číslach je to takto: Rozpočet na zbrojenie v roku 2021 Suma v USD Krajina 801 mld...
dnes, 18:27,  Akou časťou príjmu prispievame na armádu Počet obyvateľov nie je jediným faktorom...
dnes, 18:26,  Scarlette prečítaj mi to prosím, fínsky neviem.
dnes, 18:22,  Znuvuzrodený kresťan1 - pokúsim sa odhadnúť materiálnu silu Ruska , EU a USA. vychádzajme...
dnes, 18:15,  No hej, ja mám svoje myšlienky a na tie odpovedám a nie vždy je asi jasné, že čo myslím....
dnes, 17:25,  64. a ty by si tiez mohol prestat robit z tohto fora augiášov chliev *04
dnes, 17:21,  63. havranko prisiel si sa iba vygrckat ? *21 nevidim nic konstruktivne k teme , len tupy utok .
neprehliadnite
vyhľadávanie
 
Všetci ľudia sú detailisti. Jedni vedome, iní podvedome.
Prevádzkuje df.sk | TOPlist
(90 156 bytes in 0,171 seconds)