Inflace ve francii

Tento národní kolaps výroby a obchodu byl děsivým vpádem do větších majetků; na méně majetné, kteří jsou závislí na svojí práci, ovšem tlačil s ještě intenzivnější tvrdostí. Kapitalisté mohli uložit přebytek papírových peněz do vládní půdy a čekat na výsledek; ale lidé, kteří potřebují svoje peníze k životu ze dne na den, trpěli tou nejhorší bídou. Objevila se také další potíž v podobě naprosté nejistoty, co se týče budoucnosti. Dlouho před koncem roku 1791 nikdo nevěděl, jestli papírová bankovka představující sto livres bude mít o měsíc později kupní sílu jako devadesát, osmdesát či šedesát zlatých livres. Výsledkem byla obava kapitalistů vkládat své prostředky do obchodu. Podnikání tak dostalo smrtelný úder. Poptávka po práci se dále zmenšovala a díky nejistotě zmizely i veškeré dlouhodobé kontrakty. Obchod ve Francii se tak rozpadl v pouhé živoření z ruky do úst. Pro masy lidí se nákup každého předmětu denní potřeby stal spekulací – spekulací, v níž měl profesionální spekulant ohromnou výhodu oproti běžnému kupujícímu. Jak prohlásil jeden z nejbrilantnějších apologetů francouzské revoluční politiky: „Obchod byl mrtev; jeho místo zaujala loterie“.[33]

Ani zde nebyla žádná kompenzující výhoda pro třídu obchodníků. Obchodníci byli nuceni připočíst k obvyklým ziskům sumu dostatečnou k pokrytí pravděpodobných či možných fluktuací na trhu, a ačkoliv ceny výrobků byly o to vyšší, mzdy za práci, díky množství propuštěných dělníku, poklesly.

To vše ovšem bylo ještě malým zlem, v porovnání s daleko hlouběji zakořeněnými příznaky nemoci, která se nyní projevovala po celé zemi. Jedním z těchto příznaků bylo vymizení spořivosti mezi francouzským lidem. Francouzi jsou přirozeně spořiví; ale s takovým množstvím peněz a při nejistotě ohledně jejich budoucí hodnoty, všechny obvyklé motivy k šetření a starostlivosti byly zmenšeny, a nevázané požitkářství se šířilo po celé zemi. Dalším následkem byl nárůst spekulací a hazardu. S hojností papírové měny se v roce 1791 objevily první úkazy této rakovinové nemoci, která vždy následuje v závěsu za velkou emisí nesměnitelných peněz. Nemoci, která může být pro národ horší než válka, mor nebo hladomor. Ve velkých metropolích se při hazardních spekulacích rychle přesouvalo velké bohatství, na venkově vzrůstala nechuť ke klidné práci, umírněným ziskům a prostému životu. V pamfletu vydanému v květnu 1791 můžeme vidět, jak bylo veřejné mínění zaslepené, ve vztahu k této skutečnosti. Autor obrací pozornost k nárůstu hazardních spekulací se zbožím všech druhů těmito slovy: „Co bych měl říci o děsivém a skandálním burzovním makléřství, které se odehrává v Paříži přímo před očima našich zákonodárců. Je toto hrozné zlo v současných podmínkách skutečně nezbytné?“ Autor pak mluví o burzovních spekulantech, jak používají těch nejzáludnějších prostředků k ovlivňování veřejného mínění pro svoje záměry; a poté navrhuje změny v rozličných dílčích záležitostech, ve víře, že toto bude dostatečná léčba zla, jež mělo svoje kořeny v celém systému papírové měny. Stejně by lékař mohl předepisovat umývání vřídků na nemocná játra.[34]

Nyní můžeme jasněji vidět některé z mnoha způsobů, kterým politika inflace okrádá pracující třídy. Jak se tyto vaky intrikujících pletichářů v městských centrech začaly nafukovat náhle nabytým bohatstvím, produkující třídy na venkově, ačkoliv měly ve svém držení více a více peněz, neustále chudly. Ve spekulacích provedených burziány a umožněných tiskem peněz, bylo ztraceno mnoho malých majetků, zatímco několik málo nabubřelých bylo rychle akumulováno ve velkých městech. To ochromilo velkou třídu ve venkovských obvodech, která zaměstnávala spoustu lidí.

V hlavních francouzských městech nyní vzrostl luxus a prostopášnosti, což bylo ještě větším zlem než rabování, jež mu sloužilo. Na venkově se hazardérský duch rozšiřoval více a více. Jak řekl stejný historik, kterého jsem již citoval: „Jaká je perspektiva pro venkov, když se celá jeho populace změní v bandu hazardních hráčů!“[35]

A presne toto sa deje aj dnes. Ludia sa hold nevedia poucit z vlastnych chyb minulosti.
Zlaty standart.

Zlatý zlatý štandart 🙂.

Prvním výsledkem Maxim bylo, že lidé zkoušeli veškeré prostředky, jak se vyhnout fixním cenám ustanoveným v zákonech a sedláci prodávali jen tak málo svojí produkce, kolik mohli. To zintenzivnilo nedostatek a lidé ve velkých městech začali být odkázáni na příděly. Byly vydány přídělové lístky, které měly zajistit držiteli určité množství chleba, cukru, mýdla, vlny či uhlí za oficiální ceny, což by pokrylo naléhavé potřeby.[13]

Sedlák často zjistil, že se mu nevyplatí prodat za cenu požadovanou zákonem, ale když se snažil zadržovat svoje obilí nebo dobytek, často mu byly uzmuty násilím a mohl mluvit o štěstí, když se mu nakonec povedlo vyváznout s holým životem.[14]

kdokoliv by odmítl přijmout platbu dluhu v asignátech, nebo přijal asignáty s diskontem oproti kovu, zaplatí pokutu tři tisíce franků při prvním takovém prohřešku, podruhé zaplatí šest tisíc franků a bude uvězněn na dvacet let v řetězech. Později, 8. září 1793, byl trest za takové přestupky zvýšen na smrt a konfiskaci veškerého majetku a byla nabídnuta odměna za informace o každé takové kriminální transakci. Vrchol násilností nastal, když v květnu 1794 Konvent uzákonil smrt pro každou osobu usvědčenou z toho, že se „zeptala před tím, než byl uzavřen obchod, v jakých penězích bude platba provedena“. To nebylo vše. Ministr financí Cambon brzy viděl, že nejhorším nepřítelem jeho politiky jsou zlato a stříbro. Tudíž pod jeho vedením Konvent 13. listopadu 1793, pod těmi nejhroznějšími tresty, zakázal veškerý obchod s drahými kovy.

celkový objem vydaných papírových peněz, za méně než šest roků revoluční vlády, byl přes 45 miliard franků; z čehož přibližně 6 miliard bylo anulováno či spáleno a na konci katastrofy tak je v oběhu přibližně 40 miliard. Byl také nejvyšší čas ukončit tento systém, jelikož zlatý „louis“, tedy pětadvacet franků v kovu, jak jsme viděli, měl v únoru cenu 7200 franků a při posledním kótování jeho cena neklesla pod 15 000 franků v papírových penězích – tedy jeden frank ve zlatě měl nominální cenu 600 papírových franků.

Takové tedy byly výsledky vlády radikálů a snílků.[34]

O několik let dříve se přední ženy francouzské společnosti vyznačovaly vznešeností charakteru a střídmostí v oblékání hodnou římských matrón; to se však nyní změnilo. V čele společnosti stanula madame Tallien a další jí podobné, divoké v extravagancích, denně hledající nové rafinovanosti v luxusu a požadující po svých manželích a milencích obrovské sumy k uspokojení svých tužeb a rozmarů. Pokud takové sumy nemohly být získány čestně, pak to muselo být nečestně. Čím více člověk zkoumá toto období, tím jasněji vidí, že obraz podaný Thibaudeauem, Challamelem a de Goncourtem, není v žádném ohledu přehnaný.[7]

A objevily se další znepokojivé finanční potíže. Zatímco enormní sumy v papíru byly dávány do oběhu revoluční vládou, další enormní sumy vznikaly paděláním kriminálníky a nepřáteli Francie. Tyto padělky pocházely nejen z různých částí Francouzské republiky, ale téměř ze všech sousedních zemí a jejich hlavním zdrojem byl Londýn. Odtud hrabě Joseph de Puisaye odesílal náklady falešného papíru, výborně vyrytého a vytištěného, skrze přístavy v Bretani do dalších částí Francie. Jeden z nákladů, který zabavil generál Hoche, měl nominální hodnotu deset milionů franků. Rozpoznat londýnské padělky bylo extrémně obtížné i pro odborníky; pro většinu populace to bylo zhola nemožné.

Finanční agonie byla prodloužena pokusy získat zdroje dalšími „nucenými půjčkami” a ostatními zdiskreditovanými opatřeními, ale když nyní skončily papírové peníze, kov se začal opět znovu objevovat – nejprve v množství dostatečném pro malý objem obchodů, který po kolapsu zbyl. Poté, jak poptávka vzrůstala, množství kovu plynulo z celého světa, aby ji uspokojilo a národ se pomalu zotavoval z dlouhých orgií papírových peněz.

Ale ačkoliv došlo k obnovení jisté úrovně prosperity – zvláště ve srovnání s bídou během orgií papírových peněz, zotavení probíhalo pomalu. Akutní utrpení způsobené zkázou přinesenou asignáty, mandáty a dalším papírem, trvalo téměř jedno desetiletí, ale období zotavení trvalo téměř jednu celou generaci. Teprve po čtyřiceti letech se kapitál, průmysl, obchod a úvěry dostaly na předrevoluční úroveň. A také to přivedlo k moci „muže na koni“, který založil monarchii na troskách Republiky a zmařil miliony životů pro své Císařství, které by měly být připočteny k milionům obětovaným Revoluci.[12]

Stejně závislý na zákonu příčiny a následku je i morální vývoj. Z inflace papíru se zrodila třída spekulantů; a v kompletní nejistotě ohledně budoucnosti se veškerý obchod stal hazardní hrou a ze všech obchodníků se stali hazardní hráči. Rychlý růst této třídy se z městských center šířil i do těch nejodlehlejších koutů venkova. Místo spokojenosti s legitimním výnosem se objevila vášeň pro mimořádně vysoké zisky. Pak, jak se hodnoty stávaly čím dál nejistější, mizela motivace pro opatrnost a šetrnost, ale narůstala motivace pro okamžité výdaje a užívání si v současném okamžiku. Tak se z národa vytratila šetrnost. V této mánii, po současných radostech na úkor opatření pro budoucnost, byly zárodky nového nárůstu neřádstva: luxus, nesmyslný a extravagantní, se šířil jako móda. Aby byl nakrmen, objevily se podvody ve velkém měřítku a korupce mezi úředníky a lidmi těšícími se důvěře veřejnosti. Zatímco muži zaváděli tuto módu v soukromých a veřejných záležitostech, ženy zavedly módu extravagance v oblékání a životním stylu, která dodala další podněty pro korupci. Důvěra v morální důvody a dobré úmysly se vytratila. Národní hrdost zůstala fikcí vzývanou pouze pokrytci. Vlastenectví bylo pohlceno cynismem.

Záver:

Pokud se podíváme na finanční historii Francie během Prusko-Francouzské války a Komunistického povstání, což byl daleko závažnější tlak na francouzské finance než naše Občanská válka měla na americké finance, a přesto nevidíme žádnou národní stagnaci nebo nepořádky, ale stabilní pokrok a rozšiřování prosperity, můžeme jasně vidět výhody čelení finančním krizím čestným a přímým způsobem, proti podlehnutí snílkům, teoretikům, tvůrcům frází, krasořečníkům, pletichářům a spekulantům, či tomu druhu „reforem“, které jsou „posledním útočištěm darebáků“.[17]