Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy 10. května 1945 agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům) s jasným úkolem - využít poválečného chaosu a pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem.
Reklama
Už 11. května do gulagů z Československa odvlekli asi tisíc mužů ruské národnosti. Před pomstou Stalina je nezachránilo ani československé státní občanství.
"Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat," říkali zpočátku sovětští agenti SMERŠ. Když ovšem přišli 20. května 1945 do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali. Zatýkání probíhalo už víc než týden a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě šířily bleskově. Anna Marakujevová svého manžela už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských úřadů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.
"To bylo to nejhorší," řekla Paměti národa Anastasie Kopřivová, vnučka odvlečeného Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Co se s dědečkem stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček zemřel už dávno v roce 1945, jen tři měsíce po svém zatčení.
O činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních služeb 20. století - sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ - se dočetla podrobněji až po letech v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele. Pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij ji napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.
"Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, do nichž Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky," vysvětluje Anastasie Kopřivová.
Mondič ve své knize popsal, jak agenti SMERŠ spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v Praze vypuklo povstání: "Jak se spěšně prodírali po silnicích ucpaných odstavenou vojenskou technikou a houfy uprchlíků, aby byli v Praze co nejdříve. Přijeli 10. května večer a už 11. ráno se začalo zatýkat."
Mladé Československo přijalo ruské emigranty za své
Dědeček Anastasie Kopřivové se na seznamu nepřátel Sovětského svazu ocitl proto, že se stal v Československu ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům, takže v roce 1921 emigrovali do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.
"Československo bylo jediným státem, který mladým Rusům nabídl pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek: že se nebudou politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu," vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.
Mezi těmito mladými muži byl i tatínek paní Anastasie Vasilij Vukolov. Rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská, bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. V Praze nejdříve studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Ten v Praze uvízl na obchodní cestě, při níž dohlížel na výměnu ruských surovin za českou zemědělskou techniku.
odkaz
