Andrej Zubov: je Krym náš?

Tragédii na jihovýchodě Ukrajiny odstartoval Krym, který Rusko zabralo bez krveprolití. Začátkem března 2014 ruská společnost a krymský lid jásaly, a prezident Vladimir Putin vyřkl květnatá slova o krymské lodi, která se navždy vrátila do ruského přístavu. „Krym vždy byl a znovu se stal ruským“, tato slova se opakovala jako zaklínadlo.

Připojení cizí provincie, byť pod tou nejušlechtilejší záminkou, však nikdy neprobíhá poklidně a hladce. Mezi uchvatitelem a poškozeným vznikne konflikt, který někdy trvá dlouhá desetiletí a vyžádá si miliony lidských životů. Připomeňme si spor mezi Německem a Francií o Alsasko nebo mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem o Bosnu. Donbas je přímým pokračováním krymské politiky Ruska, tentokrát je však výsledek mnohem krvavější. Mělo smysl si něco začínat na Krymu?








V případě, že byl Krym vždy náš, tedy ruský, a Ukrajina nám ho zákeřně ukradla „jako pytel brambor“, pak je to jasná věc, křivda musela být napravena. Měli jsme se však obejít bez hrátek na zdvořilé zelené mužíčky a domáhat se obnovení spravedlnosti prostřednictvím mezinárodních institucí. Krym mohl vznést otázku oddělení od Ukrajiny stejně jako Skotsko od Spojeného království nebo Katalánsko od Španělska. Jednalo by se o dlouhý proces s nejistým výsledkem, bez zdlouhavých a nudných mezinárodních řízení se však v 21. století území nepřerozděluje. Není to zvykem: za „rychlé rozhodování“ v první polovině 20. století zaplatil svět příliš vysokou cenu.

Kdyby na Krymu skutečně propukla genocida etnických Rusů, uplatnila by se rezoluce OSN č. 2625 z roku 1970 o právu národů na sebeurčení v podmínkách ohrožujících jejich přežití. V době, kdy byl Krym součástí Ukrajiny, tu však k žádné genocidě nedošlo. Krymské obyvatele ruské národnosti nikdo nevraždil, neodsouval do míst nevhodných pro život, nebránil jim v zachování rodin ani v plození dětí. Dalo se mluvit jen o jistých problémech s ruštinou v úřední sféře. Mezi mírnou lingvistickou diskriminací a genocidou je obrovská vzdálenost.

Nelze-li odtržení Krymu od Ukrajiny a následné připojení k Rusku vysvětlit genocidou, pak snad existují nesporné historické argumenty? Standardně se uvádějí tři: 1) Krym byl ruský vždy; 2) Krym byl zkropen ruskou krví v mnoha válkách; 3) Krym byl předán Ukrajině nelegálně. Zkusme je rozebrat.

Ve starověku a středověku patřil Krymský poloostrov mnoha státům a na jeho území se vystřídalo mnoho národů. Žádné Rusko tehdy ještě neexistovalo, a Slované, zejména ti z Kyjevské Rusi, se na Krymu vyskytovali jen ve velmi malých počtech. V 11. století existovalo na Tamani (dnešní Kubáň) Tmutarakaňské knížectví, jemuž vládli Rurikovci. Tento stát podle všeho ovládal jistou část východního Krymu a byl vazalsky závislý na Konstantinopoli. Zabředávání do vzdálené historie však vyznívá víc ve prospěch Kyjeva nežli Moskvy. Moskva tehdy přece ještě vůbec nevznikla, zatímco Kyjev byl „matkou ruských měst“, i právě zde měli Rurikovci svůj nejvyšší trůn.

Pak Krym ovládala Byzance, Mongolové, Zlatá horda. Jižní pobřeží Konstantinopol v druhé polovině 13. století přenechal Janovanům, kteří tu založili Gotské kapitánství (Capitaneatus Gotie). V létě 1475 dobyla Krym Osmanská říše. Ve stepní části poloostrova a na azovském pobřeží ponechali Osmani vazalský Krymský chanát, zatímco jižní pobřeží začlenili přímo do říše. Populace Krymu byla tehdy velmi různorodá: setrvával tu větší počet Řeků, Italů, Arménů, Židů či Slovanů. Stepní obyvatelstvo bylo převážně mongoloidní, horské a přímořské europoidní. Jazykem pro mezietnickou komunikaci se postupně stala krymská tatarština. Na poloostrově bok po boku žili muslimové, křesťané různého vyznání a židé. Tento úchvatný svět však nikdy nebyl ruský až do roku 1783.

Právě tehdy byl Krym připojen k Ruské říši. Ruské dobývání Krymského chanátu bylo krvavé. Kvůli emigraci do souvěrného Turecka a krutosti nových vládců klesl počet původních obyvatel ke konci 18. století na pouhou pětinu. Kníže Potěmkin dost svérázně pochopil právo na ochranu souvěrců na Krymu, které Rusku přiznalo Turecko smlouvou z Küçük Kaynarca z roku 1774, a to tak, že násilně stěhoval krymské křesťany na severní pobřeží Černého moře. Mnozí z nich přecházeli na islám, aby se vyhnuli odsunu. Ještě v 1930. letech mělo mnoho krymskotatarských osad dva hřbitovy, stále používaný muslimský a uzavřený křesťanský, i staří lidé vysvětlovali mládeži: musíme pečovat o oba, i na tom křesťanském odpočívají naši předkové.

Ruská správa na Krymu nebyla pro původní obyvatele žádným medem. Muslimské komunity přišly o vlastnictví vody a půdy, které přešlo na ruské šlechtice nebo na stát. Z vlastníků se domorodci stali nájemci. Za 100 let ruské nadvlády od Kateřiny II. až po Alexandra II. včetně odešlo z Krymu na 900.000 muslimů. Vystřídali je křesťané z Osmanské říše: Řekové, Bulhaři nebo Arméni. Z Ruska, Německa a Rakouska přicházeli němečtí osadníci. Na vylidněnou půdu statkáři stěhovali ukrajinské zemědělce a velkoruské mužíky.

Podobná situace byla také v Abcházii a na ruském kavkazském pobřeží: v 19. století muslimské obyvatelstvo, které zakoušelo konfesní útlak a nesvobodu, ve velkém odcházelo do Osmanské říše a bylo nahrazováno křesťany různého původu (z Anatolie, tehdy tureckého Balkánu a z dalších provincií Ruské říše). V roce 1795 tvořili Tataři 87,6 % krymské populace, v roce 1897 35,6 %, v roce 1920 25 % a v roce 1939 19,4 %.

Navíc si musíme jasně uvědomovat, že Ruská říše v 18.–19. stol není tentýž stát jako dnešní Rusko. Součástí této říše přece nebylo jen území dnešní RF, ale také větší část Ukrajiny, Bělorusko, Kazachstán, Kavkaz, pobaltské státy, dokonce i Polsko s Finskem. Všechny tyto národy se podílely na zušlechťování krymské půdy rovným dílem, polévaly ji svým potem a krví. Copak v Krymské válce 1853–1856 bylo u ruské armády málo Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínů, baltských Němců nebo Poláků?

Ruská říše byla zemí mnoha národů, dnešní RF si tedy může jen stěží nárokovat některé území jen proto, že kdysi bývalo součástí impéria Romanovců. Bolševici se nástupnictví po Ruské říši vzdali, deklarovali, že budují nový stát dělníků a rolníků, a rozdělili území, které vojensky dobyli, na několik formálně samostatných států, které se následně spojily v údajně dobrovolný svaz.

Hranice mezi těmito státy bolševici mnohokrát měnili. RSFSR ze sebe vyčlenila Kazachstán a Kirgizsko, později Karelo-finskou SSR, předala Bělorusku Vitebskou a Mohylevskou oblast. Později RSFSR znovu připojila Karélii a v roce 1954 předala Ukrajině Krym. Všechny tyto manipulace byly legální, nebraly však v potaz vůli lidí, kteří dotčená území obývali. Předání Krymu Ukrajině nebylo o nic víc ani míň legální, než byly všechny ostatní postupy bolševiků na území, které ovládli.

Důležité je však něco jiného: hranice, jakkoli byly v rámci SSSR jen pomyslné, potvrdily již po rozpadu Sovětského svazu mezinárodní smlouvy a vyhlášení samostatnosti RF v prosinci 1991. Bělověžská dohoda a Velká smlouva mezi RF a Ukrajinou z roku 1997, které uznal celý svět, stanovily hranice a ponechaly Krym Ukrajině. Pokud jde o formální počet let trvání kontroly nad územím, pak je Ruská říše stejně jako ta Osmanská jiným světem. Dokonce i v tomto světě však Osmanská říše vlastnila Krym tři století, zatímco ta Ruská 134 let. RSFSR, za jejíhož nástupce se prohlásila RF, měla Krym v letech 1920 až 1954, tedy 34 let, zatímco Ukrajinská SSR a současná Ukrajina dohromady 60 let (1954 až 2014).


Za sovětského režimu bylo na Krymu spácháno velké množství zločinů proti původnímu krymskotatarskému a všem ostatním národům na poloostrově, a to včetně etnických Rusů. Když se bolševici v listopadu 1920 zmocnili Krymu, zmasakrovali bělogvardějce, kteří neodešli s generálem Wrangelem, a civilisty s nimi sympatizující. O život tehdy přišlo na 60.000 lidí. Bolševiky vyprovokovaný hladomor v letech 1921–1922 vzal životy dalším 80.000 lidem, z velké části krymským Tatarům.

Kolektivizace způsobila smrt a násilný odsun několika dalších desetitisíců lidí všech národností. V srpnu 1941 bylo z Krymu nedobrovolně vystěhováno 63.000 Němců, v lednu 1942 pak 700 Italů, vzdálených potomků středověkých Janovanů. V květnu až srpnu 1944 byli z Krymu odsunuti všichni krymští Tataři (191.000), Řekové (15.040), Bulhaři (12.242), Arméni (9.600), Turci a Peršané (3.650). Mnozí z nich zemřeli cestou nebo krátce po příchodu na nové místo kvůli těžkým životním podmínkám.

Počet obyvatel Krymu klesl na pouhou třetinu. Zatímco v roce 1939 žilo na poloostrově 1.126.000 osob, v září 1944 jich zbylo jen 379.000. Pak se Krym začal znovu zalidňovat. Do vyprázdněných domů se stěhovali váleční veteráni, demobilizovaní důstojníci sovětské armády, NKVD nebo politruci. Složení krymské populace se dramaticky změnilo. Všechny historické etnické skupiny byly pryč. Teprve v 1980. letech započal návrat přeživších vyhnanců, jejich dětí a vnoučat. Jejich pozemky a domy však už obývali jiní lidé. Mezi usídlenci a navrátilci docházelo k tvrdým střetům.

A dnes máme „Krym je náš“. Kvůli němu se válčí na Ukrajině, zatímco Rusko se překotně mění v odpadlickou zemi. Existuje nějaké řešení? Ano. Podle nás však vyžaduje, abychom se vzdali nároku na vlastnictví tohoto území a navrátili se k vůli lidí zde žijících, která by měla o jeho osudu rozhodnout.

Autor: Andrej Zubov, ruský historik
Zdroj: vedomosti.ru, 1. října 2014
Překlad: Svatoslav Ščyhol