nick: heslo:
zostať trvalo prihlásený    
tu sa nachádzate: hlavná stránka  politika  téma
prehľadávať diskusné kategórie:  

Základný problém kapitalizmu

0
reakcií
500
prečítaní
Tému 18. januára 2009, 20:16 založil Kasafran.

1.
označiť príspevok

Kasafran
   18. 1. 2009, 20:16 avatar
Tak to vidím já:
Základní problém kapitalismu

V současné době se mluví jen o krizi finančního sektoru jako startéru následujících problémů ekonomiky.

To však je jen nadstavbová stránka. Při analýze potíží kapitalistického systému je nutno se vrátit ke K. Marxovi, který definoval základní rozpor kapitalismu, kterým je rozpor mezi prací a kapitálem. Spočívá v tom, že suma vyrobené hodnoty zboží (C+V+N) převyšuje spotřebu umožněnou poptávkou vyplývající z celkové hodnoty C+V. Na začátku reálná ekonomika potřebovala zaplatit výrobní prostředky (C), pracovní sílu (V) a za realizovaný zisk (N) jednak zajistit svoje vlastní životní potřeby vlastníka výrobních prostředků a zbývající část akumulovat nejprve v truhle a později ukládáním do bank.

V tomto období vstupují do hry banky, které umožňují z rozdílu úroků z vkladů a při půjčce svoji vlastní efektivní existenci a na druhé straně půjčkami vlastníkům výrobních prostředků jejich technologický předstih před konkurencí. Jenže postupem času narůstá hodnota naakumulovaného kapitálu z podílu na zisku do té míry, že banky nemají tolik možností realizovat veškerý uložený kapitál prostřednictvím půjček. Z hlediska zabezpečení akumulovaného kapitálu tak dochází stále k rizikovějšímu prostředí. Na začátku při hromadění zisku v truhle u řemeslníků a drobných podnikatelů před zamýšlenou investicí hrozilo jen znehodnocení měny, což v té době bylo málo pravděpodobné. Ve druhé fázi u bank byla navíc sice možnost krachu banky, ale při výběru solidní banky bylo riziko minimální. Podíl akumulovaného zisku (N) však celosvětově stále narůstal. Hledal se proto ventil.

Nastala éra spekulativního kapitálu burzovních a finančních trhů. To bylo zákonité vyústění základního rozporu mezi koupěschopností trhu, danou (C+V), a celkovou hodnotou zboží na trhu danou (C+V+N).

Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé etapy vývoje kapitalistického systému. V první etapě v podstatě odpovídá hodnota vyrobeného zboží koupěschopné poptávce. Pokud jsou vykazovány úspory jak u námezdně pracujících, tak i u vlastníků výrobních prostředků, mající za vznik určité nerovnováhy, potom dochází k drobným ztrátám po případě zánikům jednotlivých výrobců. Nakonec se však více méně tato odložená poptávka realizuje a trh je určitý stupeň nerovnováhy schopen absorbovat. V této fázi nedochází k podstatnému narušení systému.

Ve druhé etapě dochází k postupně stále větší kumulaci zisku vlastníků výrobních prostředků. Při širokém zapojení bankovnictví a burzy se již projevují první vážné příznaky tohoto nesouladu. Tato situace je popisována ekonomy jako krize z nadvýroby - což je pouze následek a jevová stránka jiné příčiny, kterou je prvotně krizový stav poptávky v důsledku neumožnění spotřeby celkově vyrobené hodnoty zboží. Akumulovaný kapitál je tedy ve své podstatě právě tento rozdíl mezi celkovou hodnotou vyrobeného zboží a koupěschopnou poptávkou.

Celý mechanismus je samozřejmě složitý a problémy narůstají postupně. Na začátku žily banky opravdu jen z rozdílu úroků z přijatých vkladů a půjček. Tyto vklady byly pro vkladatele současně i relativně krátkodobou investicí zhodnocovanou poskytnutým úrokem. Potřeba vlastníků výrobních prostředků k profinancování větších akcí vedla ke vzniku burzy, kde bylo možno nabídnout spoluúčast na svém podnikání prodejem vlastních akcií. Šlo tedy v jisté podobě o jiný druh půjčky, kde se úrok odvíjel od dosahované nebo očekávané ziskové marže. Emitenty akcií byli nejen výrobci, ale i banky. Zároveň se tak vytvářel v prostředí burzy akciový trh, kde se začala uplatňovat poptávka a nabídka. Poptávka se však postupně začala odpoutávat od reálného výnosu (dividend). Vzniká tak situace, kdy proti relativně nižší koupěschopné poptávce obyvatelstva a podnikatelů (C+V) stojí vysoký naakumulovaný reálně získaný kapitál (N) zvětšený o spekulativní nereálně vysoké ceny akcií. Stačí potom málo a investoři zjistí, že jejich investice mohou být ohroženy a snaží se problematických akcií zbavit. Tak se tato nerovnováha na svém vrcholu projeví nejprve pádem akcií s řetězovou reakcí do úvěrové krize s následným omezováním výroby, a tím dalším snížením poptávky (C+V). Dochází přitom v důsledku konkurenčního boje zároveň k ničení hodnot tím, že u krachujících podniků je znehodnocováno výrobní zařízení (C) ještě před (do hodnoty výrobku) započítanou amortizací. Druhým důsledkem je snaha řešit posílení poptávky zbrojením, které nakonec vyústí ve válku. Zároveň dojde v podstatě i ke zničení výrobní základny a odepsání řady finančních aktiv včetně pádu měny u poraženého protivníka, a tedy prostor pro velké investice, a tím i zásadní posílení poptávky. Tak je nastartováno oživení celé ekonomiky, protože se celková poptávka (C+V) přiblížila celkově sníženému světově akumulovanému zisku (N).

Třetí etapa je charakterizována plynulým přechodem do globální ekonomiky. To na jedné straně znamená rozšířené možnosti investování po celém světě (růst poptávky C+V), a na druhé straně ohromný růst akumulovaného kapitálu (N), soustředěného ve stále se zužujícím okruhu vlastníků. Proto nastává obrovský přetlak v omezených možnostech uplatnění tohoto kapitálu při neporušitelné zásadě maximálního zisku. Nastává éra finančního a investičního spekulantství využívající zvyšování celkové poptávky formou zadlužování jednotlivých států a hledáním nových možností širokého uplatnění hypotečních a jiných úvěrů s následkem neúměrného zadlužení obyvatelstva. Navíc je tato etapa charakterizována trvalou existencí lokálních válek, které vedle jiných efektů přispívají i k zvyšování globální poptávky. Pochopitelně i v této etapě působí základní rozpor kapitalistické výroby, který vyúsťuje nakonec v hospodářskou krizi, kdy všemi možnými způsoby rozšiřovaná poptávka již nestačí zajistit odpovídající zisk (N) a v důsledku platební neschopnosti rizikových dlužníků se celý investičně-finanční systém začíná hroutit. To ovšem má destabilizující vliv na celou ekonomiku, protože všechny tři její roviny, tj. reálná ekonomika, bankovnictví a investiční finančnictví jsou navzájem v překrývajících se segmentech propojeny. To, co v první etapě bylo jen nepatrnými náznaky krizových jevů bez vlivu na celkovou ekonomiku, to ve druhé etapě vyústilo ve všeobecnou krizi rozvinutých kapitalistických ekonomik a ve třetí etapě hrozí totálním kolapsem v celosvětovém měřítku. Jestliže ve druhé etapě byly k řešení nejhorších důsledků krize využity určité státní zásahy, tak ve třetí etapě jsme svědky rozhodných státních zásahů přibližujících se až ke znárodňování nejohroženějších klíčových bodů. Tato opatření mají za cíl včas tlumit nejhorší výkyvy hrozící katastrofy. Protože však jsou k tomu využívány státní prostředky získané z daní (při zadlužení státu tedy budoucích daní), jde tedy pouze o přesunutí omezení poptávky na pozdější dobu.

Na příkladu amerických hypoték na bydlení je vidět, jak neefektivní je ve své podstatě tento postup. Ztráty investičních společností jsou sanovány státem, přičemž ceny nemovitostí klesají v důsledku jejich nadbytku jako následek vystěhování jejich původních obyvatelů. Kdyby stát namísto toho garantoval hypotéky za dlužníky ve stejné celkové výši, bylo by docíleno daleko příznivějšího efektu. Z hlediska kapitalistického systému však tento způsob je nepřijatelný, protože podporou finančního sektoru, a po zchátrání těchto opuštěných objektů, se připravuje nová poptávka jako zdroj dalších zisků a náklady na řešení krize dopadnou na daňové poplatníky.

Je zajímavé, že současní ekonomové a politici nechtějí tento základní rozpor kapitalismu (spočívající v trvalém nesouladu mezi nabídkou a poptávkou a mající právě za následek kumulaci zisku jako nerealizované hodnoty zboží) pojmenovat, analyzovat a řešit. Místo toho absolutizují trh jako základní univerzální řešení korigované některými státními zásahy. Ty však nejdou na kořen věci, ale mají za následek pouze prodlužování agonie.

Čtvrtá etapa. Existuje tedy řešení pro kapitalistický systém? Zatím jsme se nezabývali propojením ekonomiky a politiky, ačkoliv je toto spojení již od pradávna a v každé etapě vývoje lidstva prokazatelné. Přitom vliv ekonomiky na politiku rostl spolu s jejím rozvojem a v současné době je jejím určujícím faktorem. Nevíme proto, čím se zabývají, co plánují a jakým způsobem budou do budoucna postupovat konsorcia nadnárodních gigantů v jednotlivých sektorech světové ekonomiky. Pokud koncentrace této ekonomické moci by dostoupila takového stupně, že by se mohli domluvit na již ne maximální, ale na trvale zabezpečené výši zisku každého člena tohoto exkluzivního klubu, tak by bylo možné, aby únosná výše kumulovaného zisku se dále nezvyšovala a umožňovala tak přiměřenou poptávku. Do jisté míry by se tak ustálila na vyšší úrovni snesitelně vychýlená rovnováha svou stabilitou obdobná situaci v prvé etapě. Svou formou by to byla ekonomická diktatura nepřipouštějící změny v členech exkluzivního klubu. Nezbytnou podmínkou by bylo plné ovládnutí politické moci, zabezpečující ochranu jak proti nekontrolovaně se rozvíjejícím podnikatelům, tak i proti případným nepokojům nespokojených občanů. Tato alternativa by mohla platit pouze za ideálních podmínek vývoje společnosti. Musíme však přihlédnout ke konkrétním očekávaným podmínkám, tak jak se již dnes rýsují v náznacích těžko řešitelných problémů, jako jsou klimatické změny provázené nezvládnutelnou migrací obyvatelstva z postižených oblastí, nebo zostřující se boj o omezené zásoby levných surovin a energií, případně tlak na zajištění minimálně přijatelné životní úrovně v chudých oblastech, nebo nakonec i omezené možnosti výroby potravin pro zvětšující se celosvětovou populaci. Jedno je však jisté. Kapitalistický systém je založen na maximalizaci zisku a následkem toho dochází a bude trvale docházet k nerovnováze mezi nabídkou a poptávkou. Kapitalismus svůj stín opakujících se krizí, ať se projevují jakkoliv, nikdy nepřekročí. Můžeme jen doufat, že řešením jednou nebude celosvětový konflikt. Takzvaná 1. světová válka měla 20 milionů obětí, 2. světová 60 milionů a kolik by měla 3. světová raději neodhadujme.

Naše Pravda
5. ledna 2009, Zdeněk FENDRYCH
váš príspevok

Pridávať príspevky môžu iba zaregistrovaní účastníci fóra.

Som zaregistrovaný

nick: heslo:
zostať trvalo prihlásený    
Nie som zaregistrovaný

Vaša prezývka:  

Po zaregistrovaní budete automaticky presmerovaní do tejto témy.

podobné témy testovacia prevádzka

Názov témy Príspevkov Posledný príspevok
Základný príjem 91 30. 08. 2009
egoizmus,zakladny princip nasej existencie 22 09. 01. 2009
Egoizmus ako základný princíp našej existencie. 27 28. 07. 2011
Nie kapitalizmu 68 03. 09. 2010
Otroci kapitalizmu 31 21. 07. 2010
Zlocin kapitalizmu 80 14. 02. 2009
Negatíva kapitalizmu. 108 21. 11. 2009
Manifest obhajcu kapitalizmu 43 21. 02. 2009
Krátke info ku kapitalizmu 99 23. 05. 2010
Úžasný svet kapitalizmu 28 20. 04. 2012

najnovšie príspevky na celom fóre

Spoznaním samého seba spoznáš i ostatných.
Prevádzkuje Brown, s.r.o. | Inzerciu zabezpečuje VisuArt s.r.o. |
(36 188 bytes in 0,087 seconds)