Slovo Bůh se obecně používá k pojmenování božstva monoteistických náboženství. V různých náboženských tradicích se používají pro monoteistického Boha různé jména:
* V islámu se všeobecně používá slovo Alláh (v arabštině jde o tzv.. Preurčité podstatné jméno tj. takové při kterém v podstatě nemá smysl mluvit zda je vlastní nebo obecné neboť takový objekt je jen jeden. Rigidně správný tvar nominativu je Alláhu). Podle tradice islámu existuje 99 jmen Boha, které Bůh zjevil člověku. Jsou to však jen adjektiva jako nejmilosrdnější, odpouštějící, věčný atd.,
* V judaismu se používají jména Adonai, Elohim, El Elion nebo nevyslovované Jahve z hebrejského "????" YHWH - tetragramatón.
* Jehovovi svědci používají jméno Jehova.
* V katolické, evangelické a pravoslavné křesťanské liturgii se používá název Svatá Trojice, který znamená Otce, Syna a Ducha svatého,
* Většina hinduistů vzývá zosobněné podobu boha jménem Saguna bráhman nebo hindské boží trojici (Trimurti), složenou z božstev Brahma - Stvořitel, Višnu - udržovatel a Šiva - Ničitel. A všichni jsou Krišna - Všepríťažlivý.
* Sikhové vzývají Boha jménem Waheguru, šatny nebo On-dar.
Buddha není bohem, protože buddhismus není náboženství, ale filozofie. V buddhismu se nemodlí k nikomu, pracuje se s vlastní myslí.
Křesťanská koncepce Boha
Bůh (Hospodin) je Láska, absolutní, duchovní, nejdokonalejší, vnitřně bohatá a přitom dokonale jednoduchá osobní bytost nacházející se mimo prostor a mimo čas, stvořitel světa a spasitel člověka. Bůh je věčný, žije v neustálé přítomnosti. Je všudypřítomný, ale ne na způsob jakéhosi "fluida", které všem proniká, ale tak, že je celý na každém místě, bez toho, že by byl na nějaké místo vázán. Všem proniká poznáním a mocí. V Bohu se spojují v jednotě vlastnosti, které nedokážou lidé spojit, například spravedlnost a milosrdenství. Bůh je svatý, mravně dokonalý, vše přesahující. Bůh je pramenem, Stvořitelem všeho.
Bůh má jednu podstatu. Křesťané chápou Boha jako tři osoby - Otec, Syn a Duch svatý. Bůh je všemohoucí Stvořitel, který svou vůlí stvořil svět z ničeho. Vše kromě Boha je tedy stvořené. Nejvyšší ctností a jádrem křesťanské zbožnosti je proto pokora před božským Stvořitelem. Najzavrhnutiahodnejšou neřestí a souhrnem všech ostatních neřestí je troufalost, s níž se člověk považuje za rovného Bohu a chce se postavit na jeho místo.
Bůh je milostivý a spásného. Člověk je svou přirozeností vydán hříchu a smrti. Může sice vlastními silami bojovat proti zlu, ale ne být z něj vysvobozen, spasen. Spásu lze dosáhnout pouze boží milostí v sjednocení s božím Synem, který se stal člověkem. Bůh tedy není nedosažitelný. Nikoho neodmítá. Člověk se má celé své hříšné přirozenosti vzdát a překonat ji. Celý přirozený člověk je smrtelný a zkažený, dokud není obnoven znovuzrozením v Kristu. Pokud k tomu však došlo, je to také celý člověk, který proměněný vstává z mrtvých. Tato idea znovuzrození člověka v Kristu byla označena jako centrální judaistické koncepce Boha
Judaistické představa o Bohu je, že je to jedna jediná osoba. Třináct dogmatických článků židovské víry podle Maimonida se nachází v židovských modlitebních knihách (siduroch) pod názvem Ani ma'amin - Věřím - podle úvodní formule každého z nich (Ani ma'amin be-emuna slem: Věřím dokonalou vírou ...). Podle nich:
Bůh je stvořitel a řídí všechno stvoření.
Bůh je jediný; jeho bytí není ohraničené časem.
Bůh je netělesní.
Bůh je první a poslední.
Modlit se lze jedině k Bohu.
Bůh se zjevuje lidem, slova proroků jsou pravdivé.
Bůh zná myšlenky a skutky všech lidí.
Bůh je nanejvýš spravedlivý - odměňuje ty, kteří dodržují jeho přikázání a trestá ty, kteří je přestupují.
Jednou se bezpochyby dojde příchod Mesiáše.
Mrtví budou vzkříšeni.
Alláh je absolutní, duchovní, osobní, zásvetná, mimočasová bytost, stvořitel světa; zdroj dobra i zla. Bůh je jen jeden, je zcela jedinečný a zcela jednotný, jednolitý, bez vnitřní diferenciace. Bůh nemá ruce, sluch a to, na co si sednout, nemůže mít vůbec žádnou vlastnost.
Bůh je zdroj vedení, stvořitel, vládce a pan přírody. Bůh je nejobecnější princip - počátek všech věcí, je to absolutní skutečnost a základ každé jiné skutečnosti - tvořící, exemplární a cílová příčina vesmíru. Bůh je causa per se, zdroj i míra všeho bytí (Deus ergo formalit et exempláři est causa Omnium creatorum). V božském rozumu tkví univerzální, které existují před věcmi (universalis ante rem).
Bůh je čistá forma, nepremenlivá činnost (ENERGEIA AKINÉSIAS), čisté myšlení sebe sama, svého vlastního myšlení - myšlení myšlení (NOÉSIS NOÉSEÓS, Met. XII 9, 1074 b 34), nehybný 'první hýbateľ' (proton KINÚN, Met. XII 7 ), který však již nezasahuje do světa, ale ovlivňuje ho pouze prostřednictvím 'lásky' věcí k němu (kině DE HOS ERÓMENON, Met. XII 7, 1072 b 3).
Bůh je nejvyšším bytím, jediným nezávislým a nezbytným bytím. Všechny ostatní jsoucna jsou na něm závislé a mohly by i nebýt. Bůh je causa essendi, příčinou bytí.
Bůh je nejvyšší pravdou, ke které se všechny pravdy našeho poznání sbíhají a vůči níž nabývají vůbec smysl. Už pravda samo svými vlastnostmi, které ji dělají pravdou, t. j. svou nezbytností, neměnností a věčností svědčí o súcnosti nějaké nezbytné, neměnné a věčné bytosti, t. j. o existenci Boha. Bůh je ratio intelligendi, důvodem poznání a rozumenia.
Bůh je nejvyšším dobrem, a to ne dobrém díky nějakému jinému dobru, ale dobrém všech dober. Bůh je ordo vivendi, řád, pravidlo žití.
V těchto ontologických, noetických a etických kategoriích, v kategoriích bytí, poznávání, chtění, nebo v kategoriích bytí, vedení, milování tkví filozofické dešifrování tajemství Niceské dogmata o trojjedinosti boží: Bůh Otec jako věčné a neproměnil bytí myslíc sebe vyvozuje ze sebe Syna jako svou vlastní myšlenku nebo sebepoznání. Z Otce i Syna, z jejich vzájemné lásky vychází třetí božská osoba - Duch svatý. Ten posvěcuje mravní řízení a vůli věřících a umožňuje jim dosáhnout štěstí tím, že láskou k absolutní pravdě, která je opět absolutním poznáním absolutního bytí, participují na boží neměnnosti a věčnosti.
Viac na:
odkaz
