A Psychological Analysis of Fundamentalism

Pekne zhrnuté od Anitry L. Freemanovej: odkaz

a čo tak po slovensky..neišlo by to pekne zrhnúť??
a vopred ďakujem...

Prepáč, nechcelo sa mi to prekladať. (Prekladač Ti to moc zle preloží?)
No mám nielen pre Teba čosi iné, rovnako zaujímavé, ak nie zaujímavejšie (prepáč, že tak neskoro, túto knižku som nemohol od vtedy nájsť a pritom som ju mal furt na prvej poličke):

Günter Hole
(- psychiatr, neurolog a psychoterapeut, do roku 1993 byr ředitelem psychiatrické kliniky ve Weissenau. Působí jako profesor na univerzitě v Ulmu.)

Původní německé vydání: Fanatismus
© 1995, Herder, Freiburg im Breisgau

České vydání: Fanatismus: sklon k extrému a jeho psychologické kořeny
© 1998, Portál, Praha (vyd. 1. - 152 str. - edice Spektrum)
Translation © 1998, Simona Hoskovcová

ISBN 80-7178-183-5

III: Podstata fanatismu

1.Co je to fundamentalismus?

(a) Východiska a základní znaky

Slovo fundamentalismus se stalo heslem, dokonce heslem bojovým a vymezujícím. Toto slovo se používá všeobecně jako označení takových seskupení, která se ve své základní orientaci a svém světě přesvědčení a víry odvolávají na definovaný a deklarovaný fundament. V hodnocení tohoto postoje vystupuje okamžitě negativní nebo pozitivní akcent. Označení „fundamentalistický“ se stává pojmem označujícím osoby a seskupení, které nepřísluší k vlastnímu přesvědčení. Fundamentalisté – ve smyslu takového omezujícího závěru – jsou pak ti druzí.

Už jednoduchá otázka, co je pro mě fundamentálně důležité, musí při posuzování ostatních vést k pečlivému zacházení s označením „fundamentalistický“. Pojem by se neměl stát prostě naivním a ponižujícím označením zúžených horizontů, „úzkoprsosti“ člověka. Posuzujeme-li fundamentalismus z elementárního psychického stavu potřeb, jejichž výrazem je, pak je nám jasné, že jako postoj přesahuje konkrétní formy výskytu, ve kterých ho lze pojmout současně i historicky (viz dále). Je to důsledek duševního vývoje a psychické diferenciace člověka. Tam, kde vzniká vědomí a ideje, dochází také k identifikaci s idejemi. A rozdílnost idejí a představ vede k různým identifikacím, a tím i pozicím. Těmi jsou okamžitě dány tendence k zakotvení a vymezení.

Tím jsme již pojmenovali jeden z podstatných znaků fundamentalistických pozic, potřebu bezpečí. M. Odermatt (1991) ji označuje jako „jeden z důležitých psychologických kořenů fundamentalistického hnutí“; to „není jen výrazem deficitní autonomie dětsky-regresivní osobnosti“, ale patří také „k psyché zralého dospělého“ (s. 8). Z jmenovaných hledisek můžeme hodnotit potřebu zachování vlastního fundamentu jako základní lidskou existenciální potřebu. Fundamentalistická zakotvení mají z psychologického hlediska původní jádro v nutnosti jasné tvorby identity a zakořenění. To také spoluurčuje definici fundamentalismu.

„Fundamentalismem“ podle toho rozumíme nastavení na danou ZÁKLADNÍ HODNOTU, ZÁKLADNÍ NÁZOR, formulované pravidlo nebo historický DOKUMENT, které nesmějí být zpochybňovány. Obsahy mohou být religiózní nebo sekulární povahy, jsou většinou zakotveny v tradici a lze do nich proniknout jen při zpětném pohledu. Historickému dokumentu, pokud je k dispozici, přísluší naprostá religiózní autorita (např. Bible, Korán, dogmatická ustanovení) nebo všeobecná politická závaznost (např. Magna Charta, Komunistický manifest). Jmenované hodnoty a formulace, speciálně v náboženské oblasti, musí bát přísně střeženy a důsledně dodržovány, aby nedošlo k jejich ztrátě vytvářením kompromisů nebo kvůli novotám.

Rozlišujeme 6 typických prvků tohoto vnitřního postoje, které můžeme znázornit ve formě zvláštních psychických potřeb. Jsou to:
- potřeba BEZPEČÍ, tedy odstranění všech dalších možností a všech nejistot o správnosti zvolené cesty;
- potřeba ZAKOTVENÍ, tj. pevné uchycení na spolehlivém fundamentu, který má být stálou oporou;
- potřeba AUTORITY, tedy podřízení se obsahové předloze dané jednou osobou nebo jedním spisem, jehož nebo jejíž kompetence jsou nepochybné
- potřeba IDENTIFIKACE, tedy úplného osobního souhlasu nebo splynutí se zastávanou ideou nebo společenstvím, které je jejím nositelem;
- potřeba DOKONALOSTI jako výraz přání dokonalosti zastupovaného postoje, který nežádá žádného doplnění nebo opravy;
- potřeba JEDNODUCHOSTI, tj. redukce komplexních, mnohoznačných souvislostí na několik principů nebo pouček, které lze formulovat jednoznačně a prostě.

Stručný výčet a hrubé vysvětlení těchto znaků by samozřejmě neměly sloužit nepodloženému zjednodušování, spíše mají ukázat záchytné body pro tendence, s nimiž se setkáme opět u fanatismu, Na tomto pozadí lze mnohem výrazněji propracovat elementy, kterými se vyznačuje fanatismus, protože fundamentalismus je, jak jsme uvedli již v úvodu, z dlouhodobého hlediska psychologickým a tematickým předstupněm fanatismu.

Jako další si klademe elementární otázku, čím je vyvolána emocionální síla, která přivádí lidi k tomu, aby se fundamentalisticky identifikovali s určitými pozicemi a zakotvili v nich. Nejlépe to lze ukázat na náboženském fundamentalismu, protože se tu jedná primárně o vnitřní pochody, a ne o reakci na společenskou situaci. Pokud budeme zmíněné potřeby považovat za psychicky dané, které se u určitých lidí vyvinou zvlášť silně, pak je jasné, že se jedná o elementární reakci na strach, že nebudou mít žádný základ, žádný fundament. Může za tím být nedostatečný pocit vlastní hodnoty, pocit, že se člověk necítí dost zralý k tomu, aby se vypořádal s jinými názory a životními postoji, a proto dává přednost jistotě, bezpečí a „jasné mluvě“ před hledáním smyslu (W. Beinert, 1991, s. 63). Také tu může hrát vedoucí roli tzv. autoritativní charakter ve svých mnoha podobách, i v „v mírnější formě závislosti“ (E. Fromm, 1966, s. 169 a další a 172 a další), stejně jako již zmíněné „existenciální vakuum“, které je typické pro dnešní dobu se sklonem ke konformismu nebo totalitarismu ve smyslu V. E. Frankla (viz II.1). K těmto bodům se ještě vrátíme. Výrazný je ovšem prvek strachu, nejistoty, neschopnosti orientace, který aktivuje ochotu k ochranné, ale přitom i totální vazbě na fundamentalistické systémy.

Tím se dostáváme blíže k psychologické souvislosti, která je typicky prokazatelná u fanatických postojů: Je to pokus, skrytý ve fundamentalistické potřebě jistoty a zakotvení a v odpovídajícím způsobem zarytém vymezení, ubránit se vlastním nejistotám vyloučit pochybnosti vůči zastupovanému obsahu pomoci neotřesitelných, tvrdých daností. Tento psychologický základní postup můžeme samozřejmě sledovat také v mnoha jiných životních oblastech ve formě zvýrazněného nebo nadměrně siláckého vystupování vůči hrozícímu nebezpečí. Počínaje hlasitě zpívajícím dítětem ve sklepě, které se bojí, přes člověka, který skrývá svou sociální nejistotu rázným vystupováním, až k typu hochštaplera, který se vžívá do velikášské role, a tak neguje problémy svého sebevědomí – pokaždé je zvolený způsob kompenzace nástrojem zvládání strachu a sebepotvrzení.

Jmenované analogie k fundamentalistickému postoji ukazují, že může být výrazem vlastních pochybností a zároveň také nástrojem jejich zvládání. „Fundamentalismus se odvolává ne něco, co je otřesené... Je namáhavým dementi vlastních pochybností, víra prosazená nevěrou“, uvádí filozof Ch. Türcke (1992, s. 12). Protože moderní společnost vyšla z křesťanství, stalo se křesťanství vhodnou obětí vlastní destruktivní síly, „prvním kandidátem fundamentalismu“ (na uvedeném místě). Lapidárně to formuluje S. H. Pfürtner (1993), že je nutné fundamentalismus „odhalit teologicky jako nevěru“, a připomíná, že všichni fundamentalisté činí z „předposledního poslední“ tím, že absolutizují Písmo, instituci církve, tradici, své politické principy nebo kulturní hodnoty natolik, že „jejich vlastní identita s těmito předposledními obsahy stojí a padá“ (s 18 f). Jinými slovy tím míní, že absolutní a doslovní jistota o platnosti pozic a dokumentů, tedy také dogmatických tvrzení, o kterou se usiluje, ukazuje na nedostatek opravdové důvěry a otevřené, osobní víry.

Zvýrazněním jedné markantní souvislosti není ovšem řečeno, že každý přívrženec fundamentalistického směru je určen takovouto vnitřní dynamikou. Existuje naivní zapojení do takového způsobu myšlení a vyrůstání v něm v rámci normálních procesů utváření vlastního mínění a typické identifikace se skupinou. Teologicky nebo politicky vyjádřeno: Ten, kdo nepoznal jinou formu víry a jiný druh ideologie, musí svůj současný postoj prožívat jako bezpochyby správný. Lze sem počítat četné zastánce islámského fundamentalismu, stejně jako četné členy křesťansky fundamentalistických skupin.

Literatura:
- Beinert, W. (1991). Der „katholische“ Fundamentalismus und die Freiheitsbotschaft der Kirche. In: W. Beinert (ed.), Kath. Fundamentalismus (s. 52 – 115). Regensburg: Friedr. Pustet.
- Frankl, V. E. (1993). Das Leiden am sinnlosen Leben, 3. vyd. Freiburg/Basel/Wien: Herder-Verl./Spektrum sv. 4030
- Fromm, E. (1966). Psychoanalyse und Religion. Zürich: Diana-Verl.
- Odermatt, M. (1991). Der Fundamentalismus. Zürich: Benziger-Verl.
- Pfünter, St. H. (1993). Religiöser Fundamentalismus. In: Fundamentalismus – Versprechen und Versuchung. Tagungsprotokoll 9356 der Evang. Akad. Baden. Bad Herrenalb.
- Türcke, Chr. (1992). Kassensturz. Zur Lage der Theologie. Frankfurt: Fischer-TB-Verl.

K biblických, od bývalého biblického:
Dan Barker: How to Talk to a Fundamentalist: odkaz
Dan Barker: How to Talk to a Fundamentalist: Part 2: odkaz